Velmistr Baltazar Hrdlolejný

Tam, kde se rodí hlas z hlubin

Když se řekne Baltazar Hrdlolejný, v kraji se šeptá dvojím tónem. Jeden je tón úcty, druhý lehké obavy – neboť kdo ho spatří poprvé, těžko hned pochopí, co všechno se v jeho postavě skrývá. Vysoký, robusní, s rameny trochu shrbenými, jak se to stává těm, kdo se příliš dlouho sklánějí nad stoly, mapami a lahvemi. A přesto, když promluví, jeho hlas dokáže naplnit celou místnost – ne křikem, ale pevností, jakou má jen proud řeky, který se nezastaví ani před skalním prahem.

Baltazar nežil v domě, který by se dal snadno najít. K jeho sídlu vedla cesta, která se v mlze vždycky zdála kratší, než ve skutečnosti byla, a kdo na ni vykročil bez jeho pozvání, ten se často po hodinách chůze ocitl zpět na návsi, aniž by chápal, jak se tam dostal. Dům stál v soutěsce, kde se dva skalní svahy k sobě nakláněly tak těsně, že mezi nimi procházela jen úzká říčka, rychlá a čistá. Baltazar měl okna otevřená vždy k vodě – ne proto, že by chtěl poslouchat její zpěv, ale protože v proudu slyšel věci, které ostatní neslyšeli.

Jeho dílna byla podivnou směsí učebny, laboratoře a kaple. Po stěnách visely pergameny s kresbami rostlin i podivných nástrojů na měření proudu a tlaku. Uprostřed stál stůl z tmavého dřeva, pokrytý miskami, kovovými spirálami a nádobami s úzkými hrdly. A za tím vším, v zadní části místnosti, se zvedala dřevěná konstrukce, která vypadala jako rám na lodní zvon, ale v jejím středu visela dutá koule z kovu, zavěšená na řetězech.

Právě ta koule byla jeho pýchou – i prokletím. Říkal jí Hlasník. Když do ní Baltazar mluvil, odpovídala mu. Ne lidskými slovy, ale nízkým, táhlým zvukem, který se nesl po vodě daleko proti proudu i po proudu. Tvrdil, že dokáže poslat zprávu až tam, kam by se člověk brodil tři dny. Jen málokdo chápal, že nejde o kouzlo v pravém slova smyslu – byla to směs jeho znalosti proudění, kovů a tvarů, které vodu nutily zpívat, a umění zachytit ozvěnu, která se jiným zdála být pouhým hukotem.

Baltazar nebýval často viděn na trzích nebo u sousedských stolů. Většinu času trávil sběrem bylin na prudkých svazích nebo u vody, kde do lahví nabíral různé vrstvy proudu – ano, tvrdil, že voda má vrstvy, a že každá nese jinou sílu. Nebyla to planá pověra; kdo někdy ochutnal jeho odvar z pramenní rosy a lipového květu, přinesený ve džbánu z říčního víru, věděl, že po takovém nápoji se člověku uklidní srdce a vyčistí mysl.

Ale nebyla to jen voda a byliny, co ho činilo mistrem. Baltazar měl zvláštní dar slyšet nemoc v hlase člověka. Někdy stačilo, aby mu někdo popřál dobrý den, a on už věděl, že v jeho těle doutná horečka, nebo že ho sužuje neklid mysli. Nebylo to nic nadpřirozeného – spíše sluch vycvičený léty praxe, schopnost zachytit drobný chvěj v dechu, zaváhání v rytmu slov. Jenže lidé si rádi vysvětlují neznámé věci kouzly, a tak se o něm povídalo, že má „ucho od Boha“ a „jazyk, který léčí“.

Toho rána, kdy náš příběh začíná, seděl Baltazar u Hlasníku a naslouchal. Říčka venku byla po deštích hlasitější, ale mezi hukotem se objevovaly cizí tóny – jako kdyby voda nesla nářek. Nebyl to poprvé, co to slyšel, ale tentokrát v tom bylo něco naléhavého. Položil ruku na chladný kov koule a zavřel oči. Zvuk se proměnil v obraz – viděl proud zakalený rudohnědou barvou a mezi kameny stíny, které se nehýbaly s proudem.

„Někde nahoře se stalo něco zlého,“ zamumlal pro sebe. A protože Baltazar nebyl z těch, kdo nechávají záhady hnít, zvedl se od stolu, popadl brašnu s nástroji a vyšel ven. Říčka ho vedla proti proudu a on kráčel rychlým krokem, aniž by se ohlížel.

Věděl, že cesta, na kterou se vydává, ho může přivést k věcem, které je lepší nevidět. Ale také věděl, že když se otočí zády, voda mu jeho váhání připomene pokaždé, když promluví do Hlasníku. A Baltazar Hrdlolejný si nikdy nenechával v hlase lži – ani ty, které si říká člověk sám sobě.

Cesta proti proudu a první střípky pravdy

Říčka, která obepínala Baltazarův dům jako stříbrný had, měla po dešti sílu, co odnáší naplavené větve a roznáší do údolí zbytky z horských strání. Baltazar šel podél jejího břehu, krok pevný, brašna na rameni tiše šustila, jak v ní cinkaly skleněné lahvičky. Na kabát mu usedaly drobné kapky, které se zvedaly z vody v jemném oparu. Nebylo to neobvyklé, ale tentokrát se opar zdál těžší – měl v sobě cosi, co nepáchlo po mokré zemi, ale po železe.

Cesta proti proudu nebyla pro neznalého snadná. Bylo třeba vědět, kudy obejít zrádné břehy, kde hlína ráda ujíždí pod nohama, a kde se voda znenadání rozdvojí do slepého ramene, aby zmátla každého, kdo nemá v hlavě mapu proudu. Baltazar se v těchto místech pohyboval s jistotou lovce, který zná každý strom a kámen. Přesto vnímal změny – ptáci, kteří jindy hlučně vítali ráno, teď seděli tiše v korunách a jen občas přeletěli z větve na větev, jako by nechtěli rušit ticho, co se usadilo nad vodou.

První známky pohromy se ukázaly na jednom z mělčích úseků. Voda zde byla kalná, barva se měnila z šedé do rezavé, a na dně se leskly drobné úlomky – ne kameny, ale cosi jemnějšího, křehkého. Baltazar se sklonil, nabral vodu do dlaní a přivoněl. Kovová pachuť byla silnější, než čekal. Nešlo o pouhé bahno – proud nesl s sebou jemný prach rudohnědého kovu. A s ním… něco dalšího.

Přiklekl k zemi, sáhl do brašny a vytáhl úzkou lahvičku. Nabral trochu vody, zazátkoval a uschoval hluboko do kožené kapsy. Pak sáhl po kousku pergamenu a tužce – zapisoval nejen datum a místo, ale i pocit, který měl v nose a na jazyku. Baltazar věděl, že paměť smyslů je vrtkavá; zapisoval ji proto hned, dokud byla čerstvá.

O kus dál, kde se říčka stáčela mezi dvěma strmými břehy, uviděl postavu. Seděla na kameni, kolena přitažená k hrudi, ruce kolem nich sepnuté. Na první pohled by si člověk myslel, že je to jen tulák odpočívající po cestě. Ale když se Baltazar přiblížil, poznal Juru – mladého lovce z vesnice, který často chodil vysoko do kopců na srnce.

„Juro,“ oslovil ho, „co tě zaneslo tak nízko k vodě?“

Mladík zvedl hlavu a bylo vidět, že má pod očima tmavé kruhy. „Není mi dobře,“ řekl tiše. „A nahoře… nahoře se něco děje.“

Baltazar přisedl na kámen vedle něj. „Pověz.“

Jura chvíli mlčel, jako by se bál, že slova dají jeho vzpomínkám přílišnou váhu. „Byl jsem u Horního splavu. Voda tam má barvu, jakou jsem neviděl. A břehy… břehy jsou poseté mrtvými rybami. Ale není to jen voda. Včera večer jsem slyšel, jak se nahoře v soutěsce něco pohnulo. Jako by se tam lámal kámen, ale bez ozvěny. Zvuk byl tlumený, dusivý.“

Baltazar přivřel oči. „A cítil jsi pach?“

Jura přikývl. „Ano. Jako když kov rezaví ve vlhku. Ale i něco horšího… něco, co pálí v nose.“

Baltazar vstal. „Musím to vidět. Ty běž domů. A nepij vodu z řeky, dokud ti neřeknu, že je čistá.“

Jura se zvedl pomalu, jako by mu tělo ztěžklo. „A když nebude čistá?“ zeptal se tiše.

„Pak ji očistíme,“ odvětil Baltazar, „nebo najdeme jinou.“

S tím se rozešli – Jura dolů k vesnici, Baltazar dál proti proudu. Každý krok ho přibližoval k místu, kde se voda rodila, a v jeho mysli se mísily obrazy rudého proudu a stínů mezi kameny. Bylo mu jasné, že příčina nebude obyčejná, a že ji možná nebude moci umlčet pouhým slovem či odvarem.

Ještě netušil, že než se ten den setmí, stane se svědkem věci, o níž se v kraji bude vyprávět po generace – a že v tom příběhu nebude jen voda, ale i hlas, který k němu promluví z míst, kde se řeka dotýká podzemí.

Horní splav a hlas z podzemí

Cesta k Hornímu splavu vedla úzkým údolím, kde se skály nakláněly k sobě tak těsně, že slunce pronikalo jen v úzkých pruzích. Baltazar šel rychle, ale jeho oči se nezastavovaly jen na cestě – sledoval břehy, drobné pramínky stékající ze strání, změny v barvě mechu a vlhkost v kamenech. Voda tu byla rychlejší, vířila mezi balvany a s každým dalším krokem se její barva měnila z kalné šedi do podivné, těžké rudohnědi, jako by se proudem mísila krev z dávné rány.

Když se konečně dostal k místu, kde se říčka rozšiřovala do hlubší tůně pod splavem, zastavil se. Z vyvýšeného místa viděl celé zákoutí – a na první pohled poznal, že tu není něco v pořádku. Voda přetékala přes kamennou hranu, ale proud byl nezvykle tichý, jako by mu chyběla síla. Místo obvyklého hukotu splavu se ozývalo jen nízké, táhlé dunění, které se odráželo od skal.

Baltazar se sklonil, nabral vodu do kovového pohárku, který nosil při sobě, a přičichl. Kovová pachuť byla silná, ale pod ní se skrývalo cosi jiného – zatuchlý dech uzavřeného prostoru, kde voda stojí příliš dlouho. Zavřel oči a nechal zvuky proudu proniknout do mysli. V hukotu slyšel cosi, co běžný ucho neslyší – hluboký tón, který se netvořil na povrchu, ale kdesi pod kamennou deskou splavu.

Bylo jasné, že zdroj problému neleží jen v říčce, ale někde pod ní. Přisunul se blíž k okraji a rukou nahmatal trhlinu mezi kameny, kudy proud mizel hlouběji, než by měl. Položil na ni ucho – a v tu chvíli mu přeběhl po zádech mráz.

Nebyl to jen hukot vody, co slyšel. Mezi proudy se ozýval rytmus, který nepatřil řece. Pravidelný, pomalý – připomínal tlukot srdce, ale příliš mohutný na to, aby patřil člověku či zvířeti. Baltazar se odtáhl a pohlédl na Hlasník, který měl zavěšený u pasu. Nemusel do něj mluvit – kovová koule se nepatrně zachvěla sama od sebe, jako by odpovídala na neviditelné volání.

„Takže nejsi jen zvuk, ale i ozvěna,“ zašeptal Baltazar a sáhl do brašny pro malou stříbrnou sondu. Tu používal k měření proudění v podzemních tocích. Spustil ji do trhliny – a cítil, jak proud okamžitě zesílil, ale jen na okamžik, než se opět stáhl.

Pod splavem se muselo skrývat něco, co nejen zadržovalo vodu, ale měnilo její tok. Baltazar věděl, že se bez sestupu dolů nedozví víc. Problém byl v tom, že vstup do podzemí nebyl vidět. Musel najít boční cestu, která ho k proudu přivede ze strany.

Dal se do hledání. Prošel podél břehu, přelézal kameny a prohlížel místa, kde voda mizela pod skálu. Po několika desítkách kroků objevil starý vstup – nízký otvor v úpatí skály, částečně zakrytý popadanými větvemi a mechem. Nebyl to obyčejný otvor; na kamenech kolem byly vyryty staré značky – kruhy protkané čarami, připomínající mapu, ale bez měřítka. Baltazar je poznal – viděl je kdysi v zápiscích starého mlynáře, který tvrdil, že pod Horním splavem se nachází „sál, kde voda dýchá“.

Bez dlouhého otálení odhrnul větve, rozhrnul mech a vstoupil dovnitř. Cítil, jak se vzduch ochladil a zvlhnul, a z dálky k němu doléhal stejný tlumený rytmus, co slyšel u splavu. Chodba byla nízká, musel se skrčit, a voda mu čvachtala kolem kotníků. Na stěnách se leskly krystalky solí a kapky stékaly dolů v pomalém rytmu, který se podivně shodoval s tím tlukotem.

Když po několika minutách chůze dorazil do větší dutiny, zůstal stát. Uprostřed komory byla tůňka – hladká, temná, ačkoliv nad ní svítilo malé okno ve stropě skály, kterým sem pronikal denní svit. A v té tůni se cosi pohybovalo. Ne ryba, ne rostlina. Spíš síť jemných vláken, která se vlnila, jako by byla součástí proudu, a přitom se jí proud nedotýkal. Vlákna se sbíhala do jednoho uzlu, z něhož se šířil tlumený zvuk.

Baltazar cítil, jak se mu napínají svaly v zátylku. Věděl, že stojí na prahu něčeho, co může změnit celý tok řeky – a možná i život lidí podél jejích břehů. Ještě však netušil, jestli to, co vidí, je nemoc, nebo obrana.

Pomalu sáhl po své brašně, ale tentokrát nevytáhl nástroj. Místo toho se sklonil k vodě a pronesl několik slov, která znal jen on a voda – starý pozdrav, který mu před lety prozradil rybář z dalekých krajů. Vlákna se na okamžik pohnula jiným směrem, jako by ho slyšela.

A pak… z vody zazněl hlas. Ne lidský, ne zvířecí, ale přesto srozumitelný.

„Baltazare… proč jsi přišel?“

Rozhovor s hlasem z hlubin

Baltazar ztuhl, ale ne ze strachu – spíš proto, že se v něm v jediném okamžiku rozlily dvě věci, které se málokdy setkávají: zvědavost a respekt. Voda mluvila. A ne jako ozvěna vlastních myšlenek, ale přímo, cíleně, jmenovitě.

Nadechl se a odpověděl pomalu, tak aby každé slovo mělo čas dosednout na hladinu: „Přišel jsem hledat odpověď. Lidé podél břehu onemocněli. Voda je kalná. Proud ztrácí dech. A tvůj hlas nese tíhu, jakou tu nesl nikdy předtím.“

Vlákna v tůni se lehce zavlnila, jako by procházela neviditelným vánkem. Z uzlu uprostřed se ozval znovu ten podivný hlas – hluboký, znělý, a přitom jakoby utopený ve staletích: „To, co vidíš, jsem já… a nejsem já. Jsem paměť této řeky. Byla jsem klidná, dokud se neotevřely staré rány v kameni. Z výšiny nade mnou, kde lidé kdysi lámali horninu, začal proudit jed. Není to jed rychlý, ale trvalý – a já jej musím zadržet, než se dostane dál.“

Baltazar přistoupil blíž k vodě, až mu kapky z jemného cákaní zvlhčily vous. „Zadržet? Ale proč pak proud nese rezavou barvu až dolů? Viděl jsem ji u Horního splavu i dál.“

Vlákna se stáhla, jako když se člověk nadechuje. „Zadržet znamená proměnit. To, co vidíš, je výsledek té proměny. Jed pohlcuji, ale cena je, že měním svou podobu. Ta barva není smrt – je to znamení, že se jed rozpouští. Jenže lidé se na ni dívají a vidí otravu.“

Baltazar chvíli mlčel. Ten hlas nelhal – alespoň ne podle tónu, který slyšel. Ale jeho zkušenost říkala, že i léčba může zabít, pokud se přežene. „A co se stane, až jedu bude příliš? Až se už nebudeš moci proměnit?“

Vlákna se opět pohnula a z uzlu se ozvalo cosi, co mohlo být povzdechem. „Pak přestanu zadržovat a pustím všechno dál. To je zákon vody – buď proudí, nebo hnije. A já hnít nesmím.“

Baltazar si dřepl, aby byl blíž hladině, a položil ruce na kámen u břehu. „Mohl bych ti pomoci. Mám prostředky, kterými se dá čistit proud, ještě než tě dosáhne. Ale musel bych znát cestu jedu – kde do řeky vstupuje. Ukážeš mi ji?“

Na okamžik zavládlo ticho, jen kapky ze stropu dopadaly na hladinu s rytmem pomalého srdce. Pak vlákna uhnula na jednu stranu a odhalila tmavý otvor v zadní části tůně, odkud proud přitékal. „Tam. Je to stará žíla dolu, kterou lidé opustili. Mysleli si, že kámen je mrtvý. Ale kámen pamatuje a voda paměť probouzí.“

Baltazar přikývl. „Vím, kde to je. Ale bude to dlouhá cesta. Musím vystoupat do svahu nad soutěskou.“

„Pospěš si,“ zaznělo z uzlu. „Za tři úplňky už nebudu mít sílu měnit jed. Pak se proud stane tvým nepřítelem, Baltazare.“

Slova dopadla na něj s tíhou, jakou by jiný nesl na zádech v podobě pytle s kamením. Tři úplňky – to nebyl čas pro pohodlné kroky. Zvedl se, uklonil se směrem k tůni a pronesl: „Děkuji za důvěru. Vrať se ke své práci, a já se vrátím s řešením.“

Když se vydal zpět chodbou, dunění v uších mu znělo jinak – ne jako hrozba, ale jako tlukot společníka, který se spoléhá na jeho návrat. Venku ho přivítal chladný vzduch a proud, který se zdál klidnější, jako by sám věděl, že teď má kdo jednat.

Baltazar se nevydal přímo domů. Místo toho zamířil k úpatí kopce, kde tušil cestu k opuštěnému dolu. Když vyšlapoval strmý svah, cítil, že každým krokem nese nejen svůj dech, ale i naději lidí z údolí. A v duchu si opakoval, že až se příště skloní k Hlasníku, nechce slyšet nářek – chce slyšet vodu, která zpívá.

A tak začala druhá část jeho cesty – ne už hledání odpovědi, ale závod s časem, v němž musel překonat nejen vzdálenost a strach, ale i neviditelného nepřítele, který se skrýval v srdci hory.

Cesta do srdce hory

Baltazar stoupal do svahu, který se z úpatí zdál jen mírně zvlněný, ale po pár stovkách kroků se změnil v neúprosnou stěnu, jejíž kořeny a kameny se mu vysmívaly zpod podrážek. Cítil, jak se mu každý dech prodlužuje, ale nebral to jako únavu – spíš jako rozhovor s horou. Hora mu dávala najevo, že není její pán. Musel jít s úctou, ne silou.

Cesta k opuštěnému dolu nebyla vyznačená. Jen staré stopy v krajině napovídaly, že tudy kdysi proudil život – koleje vozů zarostlé mechem, ztrouchnivělé zbytky kůlů, na kterých kdysi visely lucerny, a místy kamenné zídky, jež kdysi chránily cestu před sesuvem. Teď je vše zakryl čas a trpělivost lesa.

Když dorazil k prvnímu vchodu, nebyl to ani tak otvor, jako spíš rána v boku hory. Kamenný oblouk, napůl zřícený, a za ním temnota, která pohlcovala denní světlo už po několika krocích. Baltazar se zastavil, sáhl do brašny a vytáhl lampu – mosaznou, s malým nádržkovým knotem. Nepoužíval obyčejný olej; v lampě měl směs, která hořela čistým, bílým plamenem a nevydávala kouř. To byla jedna z jeho zásad – v podzemí nesmíš dávat vzduchu důvod, aby se obrátil proti tobě.

Uvnitř dolu panovalo ticho, které mělo váhu. Nebylo to jen nepřítomností zvuku – spíš pocit, že každý krok narušuje něco, co tu trvá déle než lidské paměti. Stěny byly vlhké, místy pokryté jemným povlakem minerálů, které se leskly v lampovém světle jako spící hvězdy.

Postupoval opatrně, vždy nejdřív očima, pak nohama. Každých pár desítek kroků se zastavil, naslouchal a zapisoval si drobné detaily – změnu pachu, vlhkost vzduchu, sílu proudu vody pod nohama. Tak poznal, že se blíží. Z dálky k němu začal doléhat slabý, ale vytrvalý šum. Nebyl to přirozený tok – spíš jemné syčení, jako když voda padá na horký kov.

Když se chodba otevřela do větší dutiny, zůstal stát a přivřel oči, aby si zvykly na světlo lampy v prostoru. Dutina byla obrovská, podpíraná několika kamennými pilíři, které tu nechali dávní havíři. A uprostřed, na dně mělkého jezírka, se z temné stěny hory linul pramen – ale nebyla to čistá voda. Proudil odtud tmavý, mastný pruh, který se na hladině rozplýval do rudohnědých kruhů.

Baltazar přešel k okraji jezírka a klekl si. Z pramene unikal zápach, který znal z jiných míst – směs železa, síry a něčeho, co připomínalo staré, zatuchlé oleje. Nebyl to přirozený výron. Něco muselo porušit vnitřní vrstvy hory.

Rozhlédl se a brzy našel stopy. Ve stěně kousek od pramene byly vsazené zbytky dřevěné výztuže, zčernalé stářím. A na zemi mezi kameny ležely kovové střepy – tenké, ostré, s rzí jen na povrchu. Vzal jeden do ruky a otočil jej mezi prsty. Kov měl zvláštní lesk, jaký mívají slitiny vytvořené lidskou rukou, ne přírodou.

„Takže ne jen stará rána,“ zamumlal. „Někdo to otevřel znovu.“

V tom okamžiku uslyšel jiný zvuk – kroky. Tlumené, ale ne jeho vlastní. Zhasl lampu, přitiskl se ke stěně a čekal. Chodba naproti se rozsvítila mihotavým světlem pochodně a do dutiny vstoupila postava. Muž, shrbený, v těžké kazajce a s maskou přes ústa. Na zádech nesl kožený vak a v ruce držel kovovou tyč, na jejímž konci se leskl hrot.

Muž došel k prameni, shýbl se a začal cosi dělat – tyčí rozrušoval kamenný lem kolem výronu. Při každém pohybu se z pramene zvedl nový oblak rudé vody. Baltazar v tu chvíli pochopil, že tohle není nehoda. Někdo úmyslně uvolňuje vrstvy horniny, aby vypouštěl kovové usazeniny do proudu.

Vyčkával, dokud muž neodložil tyč a nesklonil se k vaku. Pak se tiše přiblížil zezadu, sevřel mu rameno a stáhl masku. Obličej byl bledý, s očima zvyklýma na tmu – a Baltazar ho poznal.

„Ty?“ vydechl. „Tys tu neměl být… nikdy.“

Muž se vytrhl, ale Baltazar ho pevně držel. „Proč to děláš? Víš, co proud unese dolů?“

Odpověď přišla tiše, ale s chladnou jistotou: „Vím. A proto to dělám.“

V těch slovech nebyla šílenost, ale záměr. A to bylo horší.

Baltazar si uvědomil, že stojí nejen proti jedu v kameni, ale i proti člověku, který ho sem přivádí. A že pokud nezasáhne teď, nebude už čas vracet proud do života.

Střet v srdci hory a návrat k vodě

Baltazar sevřel rameno muže silněji, než by odpovídalo jeho věku. V podzemí nebyl prostor pro milost. Každý okamžik, kdy voda unášela další náklad rudohnědého prachu, byl okamžikem, který se už nevrátí.

„Proč?“ zopakoval, tentokrát ne jako otázku, ale jako příkaz.

Muž, jehož jméno se Baltazarovi už deralo na rty, odvrátil oči a znovu se snažil vykroutit. „Nemáš právo mi rozkazovat. Ta voda… ta voda je jen prostředek.“

„Prostředek k čemu?“

Odpověď byla pomalá, každé slovo jako kapka jedu: „K návratu. V těch usazeninách je kov, který se už nedá najít na povrchu. Když ho voda unese dolů, tam, kde jsem si připravil lapače, stane se z něj bohatství. Lidé v údolí? Ti se přizpůsobí. Vždycky se přizpůsobili.“

Baltazar cítil, jak mu v hrudi stoupá hněv, ale držel ho na uzdě. Hněv je v podzemí nebezpečný – zahluší rozum a zatemní světlo lampy. Pustil rameno muže jen proto, aby mu oběma rukama sevřel předloktí a donutil ho podívat se mu do očí. „Ne. Nepřizpůsobí se. Zlomíš-li vodě páteř, zlomíš i jejich život.“

Muž se zasmál krátce, bez radosti. „A ty myslíš, že ji zachráníš sám?“

Baltazar sáhl do brašny a vytáhl kožený měch naplněný hustou, tmavou směsí. Byla to jeho vlastní zbraň – směs jílu, dřevěného uhlí a prášku z bílého vápence. Když se dostala do proudící vody, nabobtnala a ztvrdla jako kámen, uzavírajíc cestu.

„Nemusím být sám,“ odpověděl klidně. „Stačí, že budu první, kdo jí znovu vrátí hlas.“

Rychle se sklonil k prameni a vysypal obsah měchu přímo do místa, kde kovový pruh vyvěral. Směs se okamžitě rozvířila, zachytila na sebe jemné částečky jedu a začala se spojovat. Muž vykřikl, vrhl se k němu a snažil se jeho ruce odtrhnout, ale Baltazar byl silnější.

„Jdi od toho!“ zasyčel Baltazar a odstrčil ho tak prudce, že muž narazil zády do stěny. Kovová tyč se skutálela k jezírku a zmizela v temnotě.

Směs už začínala pracovat – z pramene se linul proud čiré vody, který se mísil se zbytkem rudého. Nebylo to vítězství, ale začátek. Baltazar věděl, že se bude muset vracet, kontrolovat, přidávat další směs, dokud se proud nevyčistí. Ale dnes položil první kámen zpět do páteře řeky.

Muž se sesunul na zem, z očí mu zmizela jiskra vzdoru. „Nevíš, co děláš…“ zašeptal.

Baltazar se k němu sklonil. „Naopak. Vím to přesně.“

Nechal ho tam, v temnotě, se svými myšlenkami. Nezabil ho – v tom nebylo řešení. Ale věděl, že se o něj musí postarat vesničané. Přinejmenším proto, aby už nikdy nesevřel kovovou tyč nad živým pramenem.

Cesta zpět byla pomalá. Baltazar cítil, jak se únava mísí s napětím, a přesto jeho kroky nesl pocit, že proud už začal zpívat jinou píseň. Když se vynořil z ústí dolu, vzduch venku byl čistší, chladnější, a říčka pod ním běžela s novou silou.

Nešel hned do vesnice. Namířil své kroky zpět k jeskyni, kde pod splavem sídlil hlas z tůně. Chodba byla tentokrát klidná, kapky dopadaly pomaleji.

Když se sklonil nad hladinu, vlákna v tůni se pohnula, jemně, jako když vítr rozčeří stébla trávy. „Baltazare… proud je lehčí. Co jsi udělal?“

„Uzavřel jsem cestu jedu,“ odpověděl prostě. „Ale musím se vracet. Bude to trvat, než se všechno vyplaví.“

Hlas z tůně zněl tišeji, ale s vděčností: „Každá kapka, která projde čistá, je kapka, která nese život. Vrať se, kdykoli můžeš. A já ti ukážu, jak voda pamatuje.“

Baltazar přikývl a vstal. Věděl, že tahle práce nikdy nekončí – voda vždycky najde cestu, a člověk musí být připraven ji chránit. Ale věděl také, že teď má spojence, a to nejen v lidech, ale i v řece samotné.

A tak se vydal zpět do údolí, kde ho čekala vesnice, nemocní a prázdné studny. Tentokrát jim však mohl přinést nejen zprávu, ale i naději. A to byla věc, kterou voda i lidé potřebovali stejně.

Klíčová slova
Baltazar Hrdlolejný, Horní splav, rudohnědý proud, opuštěný důl, hlas z tůně, záchrana řeky, podzemní chodby, jed v prameni, lidská chamtivost, příběh o odvaze, čistá voda, ochrana přírody, podzemní jezírko, boj o pramen, temná povídka, staročeský příběh, magická povídka, čistá voda příběh, fantasy léčitel, ochrana přírody povídka, magický příběh české fantasy, česká fantasy povídka, inspirováno staročeským jazykem