Toscana – Ruční mlýnek na obilí – Zkušenost mistrů lektvarníků

Bylo to jednoho večera, kdy v síni cechovní praskal oheň v krbu a na dlouhém stole stály džbány s vodou i miskami s obilím.

A před samotným shromážděním mistrů stál onen přístroj, jemuž jméno Toscana dali. Z bukového dřeva byl zhotoven, pevný, prostý a přece půvabný, jako by jej rukou starého řemeslníka zhotovili v horách, kde vítr šeptá o staleté moudrosti.

První povstal Mistr Ambrož Šťávomil, vousy mu na prsa spadaly a klobouk jeho se dotýkal nízkého stropu. Pohladil klikou mlýnku a s úsměvem pravil:
„Ej, bratří i sestro, pohleďte na ten zázrak! Když ruce mé již unaví lahve a poháry, vezmu kliku a v kruhu jej otočím. A hle, místo kouzelného zaklínadla rodí se mouka, bílá jak ranní sníh, vonná jak pole v červnu. Kdo Toscanou mele, ten vlastně zaklíná obilí – proměňuje zrno v chléb budoucí. A není třeba kouzelných proudů ani drátů pekelných, stačí paže lidská a vůle pevná. Toť kouzlo starší než já sám.“

Tu přistoupila Profesorka Lusinda Bylinná, v rukou svých svírala hrst pohanky a špaldy. Její hlas byl měkký jako mech, a přece zvučný, aby do všech koutů síně dolehlo:
„Ambroži, mluvíš pravdu. Neb v každém zrnu dřímá poklad, jejž Toscana věrně odhalí. Pšenice přináší tělu sílu, špalda dává kráse tváře lesk, žito posiluje srdce a jáhly oči jasní. Amarant zas bílkovinou oplývá, vhodný pro chudokrevné i znavené. A pohanka, ta čarodějka mezi zrny, vyhání z těla chlad a v cévách krev rozproudí. Každý, kdo mele vlastní rukou, nechť ví: v každém otočení kliky se rodí nejen mouka, ale i zdraví, které nelze koupiti v žádném krámě.“

Do řeči jim vstoupil Velmistr Baltazar Hrdlolejný, jehož hlas duněl jak bouře za horami. Na stůl udeřil dlaní tak mocně, že zrna poskočila.
„Slyšte vy všickni! V časech, kdy lid běží za elektřinou a stroji řvoucími, zde stojí přístroj, jenž nepotřebuje ni šňůry, ni zásuvky! Stačí paže, a obilí se podvolí. Toť není jen mlýnek, toť nástroj svobody! Kdo jej vlastní, není otrokem výpadků ni drahých účtů. I kdyby království potemnělo a ohně vyhasly, stále bude mouka, stále bude chléb. Toscana je zbraň proti hladu a znak, že člověk vládne svým zrním, ne zrní jemu.“

Mistři usedli a podali si zrnka špaldy, která mlela Lusinda v ruce, jako by to byly perly. Mouka čerstvě namletá se sypala do zásuvky mlýnku a rozlila se po síni vůně, jaká se v žádném skladišti nenajde – vůně živá, teplá, zemitá.

Ambrož se zasmál, až se mu břicho třáslo:
„Nu, bratří, kdo Toscanou mele, tomu i duch roste. Neb nic nepotěší tak, jako vědomí, že bez kouzel i bez drátů se lze nasytiti. A pravím vám – i starý kouzelník má radost, když vidí, že klika se otáčí hladce a bez vrzání, jak dívka tančící v májovém ránu.“

O zdraví, surovinách a síle paží

Když se zásuvka pod mlýnkem naplnila a v ní se bělala mouka čerstvě narozená, mistři se dali znovu do řeči. Vůně obilí byla v síni tak silná, že by i největší ospalec procitl.

Ambrož Šťávomil si nabral trochu mouky mezi prsty a nechal ji stékat, jako když se písek v přesýpacích hodinách sype.
„Ejhle,“ pravil, „zrnko, jež včera ševelilo na poli, dnes v mé dlani plyne jako bílý prach. A věřte, přátelé, že v něm se skrývá více kouzel než v půlce našich grimoárů. Neb v pšeničném zrnu dřímá vitamin B, co nervy tiší a sílu myslí dodává. V žitě zas hořčík, jenž kosti zpevňuje a unavené srdce chrání. A oves? Ten jest poslem dobrých tuků, co krev čistí a tepny jako řeku uvolňují. Kdo si každodenně namele a mouku hned v chlebu upeče, tomu se dostává síly větší než z jakéhokoli lektvaru.“

Tu vstala Lusinda Bylinná, jež vždy dovedla i těm nejprostším věcem dát lesk a poezii. Uchopila zrno amarantu a ukázala je ostatním.
„Vizte, bratří,“ promluvila, „toto malé zrníčko, sotva viditelné, v sobě skrývá více bílkovin než maso zvířecí. A pohanka, jíž mnozí opovrhují pro její vůni zemitou, je přitom lékem na cévy i krevní tlak. Jáhly a proso dávají tělu vlákninu, aby vnitřnosti byly lehké jak jarní vánek. Kdo si mouku mele Toscanou, ten má moc vybrat si, co jeho tělo právě potřebuje. Dnes třeba mouku na chléb, zítra mouku na kaši, a pozítří hrubou lámanku do polévky. Toť svoboda, která se jinak koupiti nedá.“

A zatímco Lusinda mluvila jemně, Velmistr Baltazar Hrdlolejný se zasmál, až se zrnka v zásuvce zachvěla.
„Ha! A já pravím, že Toscana jest nejen mlýnek, ale i posilovna! Neb každé otočení kliky je cvičením paže. Kdo každý den mouku semele, tomu svaly rostou, i kdyby jinak jen na lavici seděl. Není třeba činek z železa, když máš zrní a Toscanu. A všimněte si té zvláštnosti – klika se točí vlevo, proti směru hodin. Ať, říkám vám, toť moudrost tvůrců: neb i paže levá, jinak líná, dostane svůj díl práce. Kdo tedy s Toscanou pracuje, ten má tělo rovnovážné a žádný sval nezůstane v ústraní!“

Ambrož se uchechtl a dodal:
„Baltazare, toť pravda, a kdyby každá hospodyně doma Toscanou mlela, nebylo by již potřebí žádných cviků ani tělocvičen. Svaly by měly pevné a tváře růžové. A muži, když by vrátili se z polí, nemuseli by běžet do hospody, aby se zahřáli pivem – zahřáli by se již doma, když by pár hrstí obilí na mouku protočili!“

Lusinda s úsměvem dodala:
„A tak vidíte, přátelé, že Toscana není jen strojem na mouku, ale lékem na tělo i duši. Dá živiny, posílí paže, a navíc učí trpělivosti, neboť ruční mletí je pomalejší, ale radost z něj větší. Neb člověk v každém otočení cítí, že dává sílu a dostává zdraví.“

Mistři se shodli, že v Toscaně se snoubí dvě věci: prostota a moudrost. A že není třeba kouzel, aby člověk cítil, že žije lépe – stačí mu ruční mlýnek, zrno a vůle.

O chlebu, koření a svobodě

Když svíce dohořívaly a stíny v síni se prodlužovaly, mistři se opřeli o lavice, každý s miskou mouky před sebou. Toscana už mlčela, jen v zásuvce voněla její práce. A tu znovu povstal Ambrož, jeho oči jiskřily.

„Nuže, bratří i sestro,“ začal, „pohleďte na tuto mouku. Co vše z ní může povstat? Z křehkého prachu pšeničného upečeme chléb, jenž nasytí celou rodinu. Žitná mouka dá pecnu tmavou, těžkou, co v žaludku drží, když zima tlačí. Ovesná mouka zas polévky zahustí, aby srdce v mrazech hřála. A kdo by chtěl sladkost, z pohanky či amarantu může péci koláče, v nichž zdraví i radost se ukrývá. Každé zrno má svou duši a Toscana ji umí vypustit, aby se proměnila v pokrm.“

Lusinda se sklonila k misce s kořením a zvedla špetku skořice, kterou právě na Toscaně semleli.
„Nezapomínejme,“ pravila, „že Toscana zvládá i víc než obilí. Skořice, pepř, sušený zázvor – toť koření, jež rozproudí krev a zahřeje mysl. Káva, když ji semeleš čerstvě, voní tak, že i smutný člověk se rozesměje. A rýže? Ta, když ji semeleme, dá mouku jemnou, vhodnou i pro ty, kdož lepek těžce snášejí. A tak, přátelé, Toscana není jen mlýnek – je to brána do světa chutí, vůní a zdraví.“

Baltazar se postavil, jeho stín se na stěně rozšířil jak temný hvozd. Hlas jeho burácel, až mouka v miskách lehce nadskakovala:
„Slyšte všichni! Ruční mlýnek Toscana není jen nástroj, je to symbol! Kdo jej má, není otrokem elektrických sítí ani továrních pytlů s mrtvou moukou. Je to pevnost v kuchyni, z níž vychází svoboda. Neb kdo si mele vlastní zrno, ten drží v rukou svůj chléb, a kdo drží chléb, ten drží i život. V dobách temných, kdy světlo zhasne a proud zmizí, Toscana dál bude mlýti, pokud člověk má paži a vůli. Toť víc než stroj – toť přítel věrný na celý život.“

Ambrož se rozesmál a dodal lehce:
„A nezapomeňme, bratří, že při každém mletí člověk slyší zpěv. Zrnka zpívají, když se lámou, a klika vrže jak housle starého hudce. Toť hudba každodenní, co potěší srdce víc než kdejaká kapela v hospodě.“

Lusinda přikývla, její hlas byl měkký jako noci letní:
„Ano, Ambroži. Toscana učí člověka pomalosti a úctě. Každé zrno si zaslouží pozornost, každé otočení kliky je modlitbou za zdraví. A kdo se posadí u stolu s chlebem upečeným z vlastní mouky, ten ví, že jí dar čistý, bez jedů a bez klamu.“

Baltazar pozdvihl ruce, jakoby k nebi, a zakončil řeč mocně:
„Proto pravím já, Hrdlolejný: Kdo vlastní Toscanu, ten se směje hladu do tváře a strach z něj padá jak starý plášť. Je to mlýnek, co paži posílí, tělo vyléčí a rodinu ochrání. Ať žije Toscana, mlýnek svobody!“

Mistři pozvedli číše s vodou, do níž nasypali špetku mouky, a pronesli společné požehnání:
„Kdo mele vlastní rukou, ten žije dlouho. A kdo má Toscanu, ten je pánem svého chleba.“

Shrnutí

Mistři Cechu se shodli, že Toscana od Kornkraftu je víc než jen mlýnek:

Ambrož Šťávomil ocenil kouzlo prostoty – žádné kabely, žádné kouzla, jen klikou otočíš a zrodí se mouka jemná jak sníh. A při tom všem člověk slyší hudbu zrn, co se lámou v rytmu života.

Lusinda Bylinná vyzdvihla dary zdraví – vitamíny B z pšenice, minerály z pohanky, dobré tuky z ovsa, bílkoviny z amarantu. Vločky či mouka z Toscaniny zásuvky jsou živé, voňavé a plné síly.

Velmistr Baltazar Hrdlolejný burácel o svobodě – že kdo má Toscanu, není otrokem elektřiny ani pytlů s mrtvou moukou z obchodu. I kdyby se svět ponořil do tmy, Toscana bude dál mlíti, pokud člověk má paži a vůli.

Společně pronesli požehnání:
„Kdo mele vlastní rukou, ten žije dlouho. A kdo má Toscanu, ten je pánem svého chleba.“

Klíčová slova
Cech Mistrů Lektvarníků, mistři lektvarů, léčivé elixíry, byliny a alchymie, přírodní léčba, léčivé lektvary, mistři léčitelé, květinové esence, očistné odvary, tradiční receptury, přírodní medicína, léčivé směsi, alchymisté, bylinkářství, elixíry zdraví, léčitelství, přírodní elixíry, mistři lektvarů, fantasy léčitel, ochrana přírody magický příběh české fantasy, česká fantasy povídka, inspirováno staročeským jazykem, Mlýnek Toscana, Ruční mlýnek na obilí, Ruční mlýnek na mouku, Mlýnek na mouku Toscana