Sana 878 s násypkou – luxusní šnekový odšťavňovač – Zkušenost mistrů lektvarníků

Sana 878 s násypkou, aneb jak se šťávy rodí samy

V síni Cechu lektvarníků, kde trámy pamatují mnohá kouzla i hody slavnostní, se toho večera sešla trojice, jež se málokdy shoduje, a přece vždycky dojde téhož konce – že člověk má pít a jíst tak, aby se tělo radovalo a duch nezlenivěl. Na stole ležela jablka s tvářemi zrůžovělými, hrušky s vůní podzimu, mrkve, jež se tvářily přísně jako školní pacholek, zázvor ostrý jak jazyk tety z matriky, svazky špenátu a řapíkatého celeru, granát s rubínovým srdcem, kus ananasu, jenž se tvářil jako turista v klobouku. Uprostřed stolu však stálo cosi, co se tvářiti nemuselo: Sana 878 s násypkou, červená jako slavnostní plášť, se stříbrným pruhem, jenž by člověk políbil vděkem, kdyby nebylo přítomných svědků.

„Nuže, mistři,“ pravil Ambrož a přejel po hladkém boku stroje dlaní, jako by konejšil koně před závodem, „dnes spor vésti nebudeme, dnes budeme spor zkracovat. Nebť zde jest přítel, který pracuje, i když pán si čistí zuby. Násypka jest mu královnou a šnek dvorním maršálem. Kdo naplní, ten i pije; kdo zavře víko, ten se může v klidu převléknout, a přístroj zatím koná. Toť zázrak měšťanské domácnosti, ba i panských komnat.“

Řemdih na to: „Zázrak nechť si rýmuješ, Ambroži. Já říkám: stroj, jenž šetří ruce a čas. Násypka pojme kilogram surovin, a otočný sekáček je pošle spádem ke šneku; není ostrý, abys na něm nenechal kůži, a přece je vychovaný, takže krájí a dávkuje s poctivou pravidelností. To je celé kouzlo. A padesát otáček, toť krok staré dámy po kolonádě: klidný, bezhlučný, bez horka.“

„A bez pěny,“ vmísila se Lusinda, vsunula prst mezi listy špenátu a podrbala je pod bradou, jako by to byli psíci. „Pěna jest pýcha a oxidace jest marnivost. Tady pěny není a oxidace se loudá, takže šťáva může nocovat v lednici a ráno se probudí svěží. A když ji zavakuujete v té nádobě s pumpičkou, která se tváří jak alchymistická baňky, vydrží jako písnička, co se nechce z hlavy.“

Ambrož nalil vody do násypky, aby ukázal, jak se komora propláchne mezi surovinami, zavřel zátku na výpusti a pronesl: „Vidíte? Promícháme v útrobách, jak dobrý varhaník míchá rejstříky, a na konci otevřeme a slyšíme koncert. Toť způsob, jak dětem i starcům naservírovat spěvňenou chuť: jablko obrousí řepu, citron vynese mrkev, zázvor vdechne dech celeru.“

„Přednášku máš hezkou,“ bručel Řemdih, „ale nakrájej tu řepu menší. Šnek je sice zesílen, ale nejsem zvědav, až si na tobě vylámu kartáček. A jablka raději rozpůlit. Sana je statečná, celá jablka zvládne, ale stopku utrhni; ne že by nám chutnal dřevěný tón, leč červík bývá skryt jak špatný úmysl.“

„Pravdu máš, přísňáku,“ přijal Ambrož, už s mrkví v dlaních. „Neb i automat si libuje v rozumu. Když mu pomůžeš, odmění se ti šťávou, po níž se zrcadlí strop.“

„A teď, příteli čtenáři,“ obrátila se Lusinda kamsi za stůl, „dovol, ať k srdci ti pošleme učené, ale laskavé. Potřebuješ-li vitaminy a minerály, hledej je v rostlinách. Vitamin C roste v citrusích, betakaroten v mrkvi, železo v řepě a listové se špenátem nerozlučně kráčí; draslík s hořčíkem třepou celerem, mangan zázvorem se nenechá zahanbit. Voda ať je čistá – o tom jsme mluvili minule, když jsme vážili destilační kotel – ale živiny ať jsou živé, tedy organické, jak je plod sám stvořil. Sana 878 jest porodní bába, šetrně oddělí šťávu od vlákniny a nic z toho dobrého neupeče horkem.“

„A když už vláknina zůstane,“ navázal Řemdih, odhrnul rukáv a ukázal na nerezovou nádobu na odpad, „nesmrdí plastem a nebarví se jak nevinná panna po borůvkách. Nerez drží čest, umývá se snadno, nezůstává v něm paměť včerejška. Drť si můžeš vysušit na krekry anebo přidat do těsta – dům pak voní a kočky se slétnou, jako bys vytáhl harfu.“

„Přidej mi, Ambroži, pomaranč, ať hrubé sítko dopřeje tělnatou dužinu,“ žádala Lusinda. „A do druhé nádoby prosím jablko s mrkví, jemné síto. A než si Řemdih všimne, že se usmívám příliš, banán s mandlemi do homogenizačního pouzdra; dětský příkrm bude hotov dřív, než vyřkneš příživník.“

„Tak jest,“ smál se Ambrož, „a mražené jahody v tomtéž pouzdře dají sorbet, o němž i kněz zapomene na půst.“

„Kážeš dobře,“ kývl Řemdih, „a já přidám praktickou zbožnost. Když odšťavuješ více druhů po sobě, zavři zátku, napusť hrst vody, zapni, promíchej, vypusť. Komora propláchnuta, chuť čistá, není třeba rozebírat. A nakonec teprv vezmeš kartáček, síto přečešeš a zbytek opláchneš. Čas šetříš a manželka ti nenapíše do deníku, že jsi rozvratný element.“

Na chvíli bylo ticho, jen Sana ševelila. Vůně, jež z ní tryskala, se mísila s voskem svící a se vzdáleným smíchem učedníků z dvora. Ambrož naléval do vakuové nádoby, otočil kalendářním kolečkem k dnešnímu dni a přisál pumpičkou víko, jako by přikládal pečeť na pergamen. „Zítra,“ pravil do skla, „budeš chutnat stejně. Vzduch je zloděj, vakuum stráž.“

„Pověz, Ambroži,“ zvedla obočí Lusinda, „komu bys Sanou sloužil nejraději?“

„Těm, kdo spěchají a chtějí žít zároveň,“ odpověděl bez rozmýšlení. „Ranní rodiče, kteří chystají děti; úředníci, co se učí mít páteř; učitelé, kteří potřebují hlas; dělníci, co potřebují ruce. Staří ať nespěchají – tichý motor je nepoleká – a sportovci ať si doplní šťávu dřív, než svaly začnou reptat. Sana 878 jest čeledín, který stojí ve dveřích času a dělá práci, zatímco pán si navléká kabát.“

„A já,“ připojila Lusinda, „ji předepisuji i těm, kdo se vrací z nemocí. Nechť mrkev a jablko za ruku vedou zázvor, řepu nechť hlídá citron, špenát ať šeptá, nikoli křičí – pomalé otáčky jim dávají prostý hlas, kterému žaludek rozumí.“

„Nehrajme si však na doktory,“ uťal to s úsměvem Řemdih, „nebo nám cech odebere razítko. Držme se řemesla: Sana 878 má motor 200 W, padesát otáček, násypku s víkem, kde je i otvor k přihození surovin, tři síta, nerezovou nádobu na drť, vakuovou nádobu na hotovou šťávu, pěchovadlo, kartáč, zátku výpusti a komoru, která si říká: není nutno mě stillovat šroubovákem, stačí mne opláchnout. Rozměry jsou takové, že na lince zůstane místa pro hrnec i na polibek. A hluk? Ševelení, ne křik.“

„Konečně pochvala, přísňáku,“ zašklebil se Ambrož a přistrčil mu sklenici celerovo-jablečné. „Na tvůj způsob: draslík tu tepe jako bubeník, voda dělá nosítka, aby živiny dorazily včas. Citrón je praporečník a zázvor trubač. Krev zatleská a ledviny se usmějí.“

Řemdih přivoněl a učinil výraz, který laik považuje za úsměv. „Pročež konstatiji: nepěnovité, čisté, hladké. Výpust se zátkou udělala dobrou sloučeninu. Výtěžnost u mrkve a řepy drží dobrý prapor, ač odstředivka by se chlubila rychlostí – ale rychlost bývá hloupá, kdežto Sana jest moudrá.“

„A s ananasem ji nechte hřešit v hrubém sítu,“ vstoupila Lusinda, „ať zůstane kousek těla. Citrus též, neb šťáva s dužinou je teplý kabátek pro vitamin C. Bobule nechte tančit s jablkem; samy jsou rozmarné, ale s partnerem – výtěžnost i chování se zlepší.“

„Kam to všechno směřuje,“ ušklíbl se Ambrož a opřel se o stolní desku, „je svoboda. Nepřipoutáš se k lince, nehlídáš, nepěchuješ každé zrnko – násypka dělá svůj dvorský nástup, šnek svůj pomalu jistý krok. Sana není děvče k huhlání, ale žena činu. Červená metalíza je vývěsní štít radosti, stříbrný proužek je smlouva s elegancí.“

„Nehledej v tom erotiku,“ napomenul ho Řemdih, ale v oku mu poblikla trocha ďábla. „Důležité je toto: po činu zůstává pořádek. Kuchyň nejsou jatka, kartáček není lopata a nerez se nenechá urazit. Zbytky nepáchly? Nevzpomínám. Čas čištění? Krátký. Soused zaslechl? Ne. Pes štěkal? Jen protože chtěl ochutnat.“

„Tak tedy,“ uzavřela Lusinda, „předložme čtenáři obraz: Ráno rozkrojíš pár jablek, hrušku, kousek ananasu, pomeranč, hodíš do násypky, zavřeš a odejdeš. Oblékneš děti, vyžehlíš hlas, pohladíš kočku, zapíšeš do deníku, že dnes bude dobrý den. Vrátíš se – šťáva promíchaná čeká. Otevřeš zátku, necháš vléti se přes sítko do sklenice. Vypiješ, anebo zavakuješ na později. Umývání je písnička. A kdyby dům měl více krků, násypka si řekne o přídavek skrze otvor ve víku; pěchovadlo je pro případ vzdoru, leč nepotřebuje se často. A jestli někdo pořád reptá, že přístroj je vysoký – vysoké jsou nároky dnešní doby, a Sana se jim smí vysmát.“

„Poeticky, ale pravdivě,“ ocenil Řemdih. „A ještě pro pořádek: Sana 878 jest vertikální šnek s výkonem motoru 200 W, 50 otáček činí svědomitý rytmus, rozměry značí solidnost bez nestoudnosti. Ticho neotravuje uši, zátka chrání linku při přenášení komory k dřezu, materiály drží poctu. Vakuum je přítel těch, co chystají dopředu. Toť můj podpis.“

Ambrož pozdvihl sklenici, Lusinda svou přidala, Řemdih si neodpustil krátké ťuknutí – a všechny tři sklenice zazpívaly tón, který v té síni slýchali často: dobrá věc byla řečena, dobrá věc byla vypita.

„Přátelé,“ obrátil se Ambrož ještě jednou k neviditelnému publiku, „kdo hledá pohodlí, ať přestane hledat. Sana 878 s násypkou jest pohodlí srdcem. Kdo hledá zdraví, ať nepřepočítává vitaminy, ale otevře truhlici plodů a dovolí šneku, aby je vyzpíval. Kdo hledá čas, ať důvěřuje víku a jde se obléci. Šťáva ho počkává.“

A Lusinda, s něhou, jež láme ledy: „A jestli chceš slyšet poslední slovo, nechť je to slovo radost. Neb v domě, kde Sana ševelí, je více smíchu u snídaně a méně výmluv u večeře. Šťáva spojuje, sorbet usmiřuje, mléko z mandlí učí trpělivosti.“

Řemdih uzavřel: „Tak tedy: kup a používej. Neptej se, zda tě přístroj zbaví práce; přesně to činí. A přesně proto stojíme dnes tři nad jedním strojem a nehádáme se – což je v našich končinách nejvyšší důkaz.“

Svíce dohořely, přístroj umlkl, komora se leskla čistotou a u dveří se už formovala fronta učedníků, kteří chtěli ochutnat zbytky. Ambrož jim naléval s úsměvem, Lusinda hladila listy bylin, které se při tom naučily hrdě stát, a Řemdih potichu přepočítával sklenice, jako by ten drobný pořádek byl největší poezií světa.

Bylo již k půlnoci, když voskové svíce v síni začaly skomírat, ale trojice mistrů se nikterak nechystala k odpočinku.

Sana 878 stála uprostřed stolu jako host nejváženější, rudá v metalickém lesku, s proužkem stříbra, jenž odrážel třepot plamenů. Šťáva v číších stále voněla a na mísách ubývalo ovoce i zeleniny. Rozprava o přístroji, jenž měl být novým pokladem domácností, nabrala nový dech.

„Nuže,“ pronesl Ambrož, zvedaje sklenici s hroznovou šťávou, jež se třpytila jak rubíny, „povězme si, co všechno se v této komnatě již urodilo. Z jablek – zlato podzimní; z mrkve – barva soumraku; z ananasu – píseň jižních moří; z celeru – síla vojáků. A to vše bez mého stálého pohonu, bez mých dlaní na pěchovadle! Vložil jsem, zavřel, otočil – a Sana sama zpívala, zatímco já se mohl věnovat slovu. Toť přístroj, který z člověka činí básníka, neboť mu ponechá ruce volné pro pero a srdce volné pro smích.“

„Ej, toť pravda,“ odvětila Lusinda, a v jejím hlase zněla něha mateřská. „Vzpomeňme, Ambroži, na hospodyně, které od rána do večera běhají, děti krmí, pleny perou, v koutku pláče i smíchu hledají kousek pokoje. Co jim nabídne Sana? Násypku, jež přijme celé ovoce, víko, které chrání, motor, který šeptá místo řve. Maminka vloží hrušky, pomeranče, trochu špenátu pro zdraví a odejde k plačícímu dítěti. Za chvíli se vrátí – a číše plná, šťáva promíchaná, vitaminy v ní živé. To není jen přístroj, to je úleva, to je spojenec.“

Řemdih si odkašlal, usedl pevněji a vážně zaburácel: „Pravíte oba hezky, ale nezapomínejme, že já hledím na věci z očí praktických. Sana 878 není jen zábava – jest to lékař domácí. Vezmi řepu a mrkev – v nich železo a betakaroten; vezmi špenát – v něm kyselina listová; vezmi celer – v něm draslík i hořčík. To vše Sana uchová, neboť pracuje bez žáru, bez spěchu, s úctou k enzymům. Každá kapka je lék, každý doušek posila. A když má kdo srdce churavé, nechť pije z číše této místo z lahví, co v obchodech stojí a stáří jim už dýchá na záda.“

„A co se zbytkem?“ otázala se Lusinda a prsty se dotkla nerezové nádoby, v níž se hromadila vláknina suchá a lehká. „Mnozí by ji vyhodili, ale já pravím: v ní jest ještě život. Vysušíš, rozemeleš – mouka na krekry, na chléb, na koláčky. Přidáš k semínkům, k medu – a máš pokrm nový. Nic se neztratí, vše poslouží. To jest kruh přírody, který Sana navrací do našich rukou.“

Ambrož se zasmál a mávl rukou: „Povězme ještě o sorbetech! Já, jenž miluji sladkost ovoce, vložil jsem maliny mražené, přidal banán – a homogenizační pouzdro z nich učinilo pohár, o jakém se králům nezdálo. Zmrzlina bez cukru, bez chemie, a přece lahodná, jakoby z ruky víl lesních. A dítko, jež jinak sladkosti žadoní, najednou tleská a směje se. Cožpak není tohle kouzlo?“

Řemdih však zamračil obočí, třebaže koutky úst mu cukly: „Kouzlo ano, ale i řád. Neboť stroj tento má zátku výpusti, která brání, aby kapky nepadaly na desku, když jej do dřezu neseš. Má kartáček, jenž síto očistí rychleji, než bys stihl zanadávat. Má motor silný, avšak tichý, jenž nevzbudí souseda. A má tělo pevné, co nepodlehne barvě ani pachům. To není jen hračka – to je spojenec na roky.“

„Roky?“ zopakovala Lusinda a oči se jí zaleskly. „Já pravím: desetiletí. Nebť kdo se o Sanu stará, tomu bude sloužiti věrně, stejně jako dobrý manžel. A i kdyby přišly nové vynálezy, tato Sana nezůstane v koutě. Neb příroda sama jí dala požehnání: jednoduchost, tichost, čistotu.“

Ambrož pozdvihl sklenici a obrátil se k neviditelnému publiku, k nám všem: „Nuže, čtenáři, vidíš-li, slyšíš-li, pamatuj: není třeba býti mistrem cechu, abys měl z tohoto stroje užitek. Stačí jablko, hruška, mrkev, trochu času – a Sana zpívá. A ty? Ty můžeš zatím obléci kabát, políbit děti, pohladit psa. Když se vrátíš, šťáva čeká, jako věrná nevěsta.“

Řemdih ještě jednou udeřil dlaní o stůl, až se nádoby zatřásly: „A já pravím toto: kdo koupí Sanu 878, ten nekupuje jen kov a motor. Ten kupuje zdraví, čas a radost. A kdo radost má, ten má víc než král.“

A Lusinda dodala šeptem, ale znělo to silněji než řeč obou mužů: „Kdo pije z číše čisté, ten pije život sám.“

Ambrož, Lusinda a Řemdih ještě jednou sklonili nad Sanou 878, jako by chtěli slyšet i její vlastní hlas. A kdo má uši otevřené, ten ví, že i stroj šeptá, když mu pozorně nasloucháš.

Ambrož se zvedl, rozvlnil rukáv a zasmál se tím svým rozšafným smíchem: „Ach, bratři a sestro, pojďme se vyznati z toho, co na Saně nejvíce milujeme. Já pravím – je to pohodlí. Člověk je tvor líný, ale i moudrý. Ráno spěchá, děti křičí, pes štěká, kohout kokrhá – a přece stačí vložit do násypky jablka, hrušku, ananas či citrus, zavřít víko a jít si vyčistit zuby. Sana mezitím koná. A když se vrátíš – ó, zázrak! – číše plná, šťáva promíchaná, bez pěny, bez kalu. Ráno, které by jinak bylo v běhu a zmatku, se promění v slavnost.“

Nalil zátkou zadržovanou směs do sklenice a pokračoval: „A chuť! Cožpak jsem kdy pil něco čistšího? Šťáva jiskřivá, živá, enzymy se v ní radují, vitaminy poskakují, minerály zpívají. A já – já jsem jen nalil a zavřel. To je magie hodná našeho cechu.“

Lusinda na to s něhou v očích: „Ambroži, tvé slovo je jako píseň, ale nechť je slyšet i hlas zahradníků. Já pravím: Sana chrání dary přírody. Každý plod, ať je to mrkev, špenát, řepa, celer, hrozen nebo pomeranč, má v sobě životní sílu – a Sana ji uchová. Nezničí teplem, nerozdrtí spěchem, nevypění jako mládeneček při prvním tanci. Padesát otáček – toť krok klidný, jemný, který nedovolí, aby se ztratila jediná kapka dobra.“

Zvedla prst, aby zdůraznila svou řeč: „A kdo si myslí, že voda mu má dávat vitaminy – ten se mýlí. Voda má býti čistá, prostá. Ale vitaminy a minerály? Ty ať hledá v ovoci a zelenině, v šťávách čerstvých, co proudí životem. A právě tady Sana slouží: zachová to, co v plodu bylo, a podá to člověku tak, jak to příroda zamýšlela.“

Řemdih si přisunul nerezovou nádobu na drť, prsty přejel po jejím okraji a vážně promluvil: „A já, jako vždy, pravím: Sana 878 je především praktická. Nerezová nádoba nepodlehne barvě ani pachu, vláknina v ní zůstane suchá a čistá. A kdo má trochu rozumu, ten ji nevyhodí. Rozemele ji na mouku, přidá do chleba, sušenek či polévky. Tak se kruh uzavírá. Žádný odpad, jen dar v jiné podobě. Toť moudrost, již stroj tento navrací do našich rukou.“

Na okamžik se odmlčel, pak pronesl slova těžká jako zvon: „A co je největší ctností Sany? Dlouhá služba. Motor silný, tělo pevné, díly snadno čistitelné. Ne pro jednu sezónu, ale pro celé roky. Kdo ji jednou koupí, ten má společníka, ne spotřební věc. A společník to jest tichý, oddaný a spolehlivý.“

Ambrož se nahnul k čtenáři, oči mu jiskřily: „Povězme jim o radosti! Neboť já jsem ten, kdo hledá chuť a úsměv. Vlož maliny, banán a trochu mraženého ovoce – homogenizační pouzdro ti dá sorbet, jenž bys nazval nebeskou hudbou. Vlož mandle – a máš mléko, hladké a jemné. Vlož banán s jablkem – a dítko má příkrm, co se směje s ním. V jedné mašině se rodí snídaně, svačina, dezert i lék. To není jen stroj – to je přítel rodiny.“

Lusinda se usmála: „A nezapomeňme na krásu. Sana není jen pracant, ale i ozdoba. Červená metalíza s proužkem stříbra dělá z kuchyně komnatu slavnostní. Hosté přijdou a ptají se: co je to za drahokam? A ty jim naleješ sklenici šťávy – a v té sklenici odpověď.“

Řemdih se ušklíbl, ale přikývl: „Ano, i já musím uznat – krásu má. Ale krásnější než barva je to, že po práci zůstává pořádek. Rozebereš, opláchneš, kartáčkem síto přečešeš – a za chvíli je čistá, připravená znovu. Žádné dřiny, žádné nadávky, žádné výmluvy. To je ctnost, kterou i já cením.“

Všichni tři se na chvíli odmlčeli. Pak Ambrož zvedl sklenici, Lusinda svou připojila a Řemdih, ač váhavě, také. Sklenice se srazily a zvuk zazněl jako slavnostní zvon.

„Čtenáři,“ pronesli společně, „pamatuj: Sana 878 s násypkou není jen stroj. Je to radost, je to zdraví, je to čas navíc. Je to služebník, jenž pracuje, zatímco ty žiješ. Kdo ji má, ten má víc než šťávu – ten má svobodu.“

A v síni zazněl poslední hlas: „Kdo vlastní Sanu 878, ten vlastní klíč k tomu, aby jeho dům byl plný života.“

Shrnutí

Disputace mistrů Cechu odhalila, že Sana 878 s násypkou je více než odšťavňovač.

Ambrož Šťávomil vidí v Saně pohodlí a radost: naplníš násypku, zavřeš víko, odejdeš – a když se vrátíš, šťáva je hotová, promíchaná a čistá, bez pěny i spěchu. Sana tak šetří čas a ruce, přitom dává šťávu chutnou a plnou života.

Lusinda Bylinná chválí úctu k přírodě: pomalých 50 otáček uchová vitaminy a enzymy, šťáva vydrží čerstvá i do druhého dne, vakuová nádoba chrání svěžest a homogenizační pouzdro dává prostor pro sorbety, ořechová mléka či dětské příkrmy. Sana tak slouží zdraví, kráse i rodině.

Řemdih Hojivý oceňuje praktičnost a trvalost: nerezová nádoba na drť je hygienická a věčná, zátka výpusti brání nepořádku, čištění je otázkou minut a motor tichý, avšak spolehlivý. Sana není přelétavý módní výstřelek, ale služebník na léta, pevný a věrný.

Mistři se shodli, že kdo vlastní Sanu 878 s násypkou, má víc než přístroj – má jistotu zdraví, volný čas a radostnou svobodu.

Klíčová slova
Cech Mistrů Lektvarníků, mistři lektvarů, léčivé elixíry, byliny a alchymie, přírodní léčba, léčivé lektvary, mistři léčitelé, květinové esence, očistné odvary, tradiční receptury, přírodní medicína, léčivé směsi, alchymisté, bylinkářství, elixíry zdraví, léčitelství, přírodní elixíry, mistři lektvarů, fantasy léčitel, ochrana přírody magický příběh české fantasy, česká fantasy povídka, inspirováno staročeským jazykem, Sana 878, Sana 878 s násypkou, odšťavňovač Sana 878, luxusní odšťavňovač, šnekový odšťavňovač, vertikální odšťavňovač,

automatická násypka, odšťavňovač s velkou násypkou, červený odšťavňovač, odšťavňovač s nerezovou nádobou, odšťavňovač s vakuovou nádobou, odšťavňovač na ovoce a zeleninu, odšťavňovač na listovou zeleninu, odšťavňovač na celer, odšťavňovač na mrkev, odšťavňovač na jablka, odšťavňovač na citrusy, odšťavňovač na bobuloviny, odšťavňovač na ořechové mléko, odšťavňovač na sorbet, homogenizační pouzdro, jemné síto, hrubé síto, čistá šťáva bez pěny, šťáva s dužinou, čerstvá šťáva, vitaminy a minerály v šťávě,

nízkootáčkový odšťavňovač, pomalý odšťavňovač, odšťavňovač s tichým chodem, snadné čištění odšťavňovače, zdravý životní styl, domácí odšťavňování, šťávy pro rodinu, šťávy pro sportovce, šťávy pro seniory, šťávy pro děti, domácí příkrmy, domácí ořechová mléka, domácí sorbety, univerzální odšťavňovač, odšťavňovač s dlouhou životností, designový odšťavňovač, odšťavňovač z Jižní Koreje, čerstvé šťávy na každý den, šťávy plné enzymů, šťávy bez oxidace, šťáva uchovaná ve vakuu, zdraví a vitalita, pohodlí a čas, investice do zdraví.