Profesorka Lusinda Bylinná

Zahrada za mlhou

Na severním okraji kraje, kde vítr přináší vůni lesních mechů a zvuk zurčících potůčků, stojí dům, který by leckdo minul, kdyby se nedíval pozorně. Malá chalupa obrostlá révou, střechu porostlou mateřídouškou a dvůr skrytý za starou vrátkovou bránou z třešňového dřeva. Tam žije profesorka Lusinda Bylinná – žena, o níž se říká, že slyší, jak si spolu povídají rostliny.

Nebyla vysoká, ale měla v sobě zvláštní přítomnost, která přitahovala pohledy. Vlasy spletené do dlouhého copu, prošedivělého jako březová kůra, tvář jemně vrásčitá od smíchu i od slunce. Oči – zelené jako jarní listy po dešti – zářily zvědavostí, kdykoli spatřila něco, co by mohlo vyrůst. Oblékala se do plátěných šatů, jejichž kapsy byly věčně plné semínek, sušených květů a malých nožíčků na stříhání stonků.

Její zahrada nebyla obyčejná. Každý záhon měl svůj účel – jeden pro rostliny na posílení srdce, jiný pro listy, které tiší horečku, další pro květy, jež lákají noční motýly, kteří roznášejí pyl tak vzácný, že jej sbírá jen v době úplňku. V rohu zahrady stál malý skleník, jehož stěny byly potažené mléčným sklem. Říkalo se, že co roste uvnitř, neroste nikde jinde na světě.

Lusinda nevěřila v kouzla bez základu. Každá její rada a každý nápoj, který připravila, měly svůj původ v pozorování, zkušenosti a trpělivosti. Znalosti sbírala od mládí – od starých bylinkářek, od poutníků z dalekých krajů i z knih, které voněly po lnu a sušené levanduli.

Jednoho jarního rána, kdy rosa na listech ještě neoschla, přinesl pošťák dopis se zelenou pečetí. Nebylo třeba ji lámat – Lusinda už podle vůně vosku věděla, kdo píše. Bylo to od starého kolegy z jihu, který se zabýval vzácnými druhy divokých bylin. Písmo bylo roztřesené, ale slova jasná:

„Lusindo, potřebujeme tvou pomoc. Něco v našich horách začalo hubit rostliny dřív, než mohou vykvést. Kořeny černají, listy se svinují. A to, co zůstane, ztrácí všechnu sílu. Přijeď, než bude pozdě.“

Profesorka si odložila hrnek s čajem z malinových listů a zadívala se do zahrady. Věděla, že tohle není obyčejná choroba rostlin. Bylo to varování, které k ní přišlo po větru, dřív než papír.

„Tak tedy,“ zamumlala, „bude třeba sbalit košík a podívat se, co se děje.“

A v tu chvíli už věděla, že cesta ji zavede dál, než si kdy dokázala představit.

Jak se Lusinda stala profesorkou

Lusinda se narodila v malém kamenném domku na kraji vesnice, kde se louky skláněly k řece a les začínal už za plotem. Její matka byla známá bylinkářka, která znala rostliny po jméně i po „hlasu“ – říkala, že každá rostlina má svůj tón, jemné šustnutí či vůni, která prozrazuje její sílu. Otec byl tesař, který stavěl mosty, a možná právě od něj Lusinda zdědila trpělivost a smysl pro pevnou práci.

Už jako dítě se toulala mezi záhony, v kapsách plátěné sukně semínka a v rukou starý herbář své matky, kde byly zažloutlé listy lisovaných rostlin i drobné kresby. Neuměla ještě číst, ale poznávala rostliny podle obrázků a pamatovala si, co k nim matka říkala: „Tuhle sbírej za rosy, tahle musí mít alespoň tři slunce, než ji utrhneš. A tahle, Lusindo, je vzácná – poví ti, kdy má dost.“

Jednoho léta, když jí bylo sotva dvanáct, přišla do vesnice podivná nemoc. Nebylo to nic, co by zasáhlo lidi, ale rostliny v širokém okolí začaly chřadnout. Louky zešedly, lístky se kroutily a květy mizely, jako by se nikdy nenarodily. Vesničané se báli, že přijdou o úrodu i o bylinky, které potřebovali k léčení. Matka tehdy odjela hledat pomoc do města a nechala Lusindu, aby se postarala o zahradu.

Lusinda si všimla, že některé rostliny, ačkoliv rostly vedle nemocných, zůstávají zdravé. Byly to ty, které chránily vyšší rostliny s pevnými stonky – chrpu, slunečnici, laskavec. Začala je přesazovat mezi nemocné záhony a zjišťovala, že tím dokáže oddálit šíření choroby. Tehdy poprvé pochopila, že rostliny mají své spojenectví a že když jim člověk naslouchá, samy řeknou, jak přežít.

Když se matka vrátila, našla zahradu plnou zeleně a zdravých listů. Od toho dne se o Lusindě mluvilo nejen jako o dceři bylinkářky, ale jako o dívce, která má „uši pro rostliny“. A zpráva se donesla dál, než si myslela – až k uším Mistra Jiřího Rosteckého, jednoho z nejuznávanějších učitelů na Akademii přírodních věd a léčitelského umění.

Mistr Jiří přijel do vesnice osobně. Nebyl to muž, který by plýtval slovy, ale když viděl, jak Lusinda přeskupuje rostliny a mluví k nim tiše, jako by to byli staří známí, jen přikývl a řekl: „Tohle je dar. A dar se má pěstovat.“ Nabídl jí místo na Akademii – ne jako obyčejné žákyni, ale jako učednici, která bude mít přístup do jejich tajných zahrad, kam se obyčejný student nedostal.

Roky na Akademii byly tvrdé. Lusinda musela studovat nejen botaniku, ale i mineralogii, základy alchymie a léčitelství. Naučila se, jak se rostlina mění s roční dobou, jak se liší síla kořene po zimě a v létě, a jak každý pramen vody ovlivňuje chuť i účinek byliny. Byla trpělivá, ale nikdy nezapomněla na svou dětskou schopnost naslouchat – a právě ta jí otevřela dveře k profesorskému titulu.

Po letech se vrátila do své rodné vesnice, ale ne jako prostá bylinkářka. Lidé jí začali říkat Profesorka Lusinda Bylinná, protože učila nejen v Akademii, ale i každého, kdo za ní přišel pro radu. Její zahrada se stala místem setkání léčitelů, poutníků a občas i těch, kdo chtěli rostliny spíš využít, než chránit.

A teď, když držela v rukou dopis od svého starého kolegy, věděla, že nastal čas znovu opustit bezpečí své zahrady. Choroba z hor mohla být stejná, jakou kdysi porazila jako dítě – ale také něco mnohem zákeřnějšího.

Cesta do hor

Lusinda vyrazila ještě před úsvitem. Nebylo to z romantické touhy spatřit ranní mlhu, ale z čisté potřeby – rostliny i lidé jsou ve světě nejupřímnější právě v časném ránu, kdy se teprve probouzejí a ještě si nestihli nasadit masky. Na záda si hodila plátěný batoh, v něm několik kožených váčků se semeny a sušenými bylinami pro případ nouze, měděnou lahev s pramenitou vodou a svůj starý, omšelý herbář, svázaný koženými řemínky.

Zahrada ji vyprovodila po svém – kapky rosy na listech třpytily se jako drobné oči a drobný ptačí zpěv se ozýval z každého rohu. Neohlížela se, protože věděla, že kdyby to udělala, mohla by si to rozmyslet. Před ní byla cesta, která jí možná vezme víc, než si myslela.

První den cesty vedl údolím, kde se řeka líně vlekla mezi poli. Krajina byla zatím zdravá – tráva zelená, stromy plné listů, květy voňavé. Ale už při vstupu do hornatějších oblastí Lusinda zpozorovala první změny. Louky, které bývaly poseté květy, teď měly jen trsy trávy bez barvy. Pár kroků dál objevila keře, jejichž listy byly poseté drobnými černými tečkami. Sáhla na ně – povrch byl drsný, jako by je někdo posypal jemným pískem.

Poledne ji zastihlo u starého mostu přes horský potok. Sedla si na balvan a pozorovala vodu. Byla studená a čistá, ale mezi kameny se zachytávaly vlásečnicové kořínky, zčernalé a mrtvé. Byla to známka, že problém začíná pod zemí – možná v půdě, možná v samotné vodě.

Večer dorazila k malé horské vsi, kde ji hostinský přivítal spíše s nedůvěrou než s radostí. „Léčitelka, říkáš?“ zabručel. „U nás toho poslední dobou moc nevyléčíš. Všechno, co vyroste, do měsíce chřadne. A když se z toho něco sní, břicho bolí jako po jedu.“

Lusinda se vyptávala na podrobnosti. Lidé jí popsali, že choroba se šíří od severních svahů, tam kde kdysi bývala bylinková louka, kam chodili pro mátu, třezalku a mateřídoušku. Teď tam prý neroste nic – jen prach a kamení. Někteří tvrdili, že tam občas zahlédli podivné postavy v tmavých pláštích, co cosi zakopávají do země.

Příští ráno vyrazila k té louce. Cesta vedla vzhůru úzkým chodníkem, který se ztrácel mezi skalami. Vítr tu byl ostřejší a s sebou nesl pach, který Lusinda znala z dětství – železitou, studenou vůni, jakou má půda, když do ní zasáhne něco, co tam nepatří.

Když vystoupila na hřeben, uviděla louku pod sebou. Nebyla to louka, jakou čekala. Místo květů a zeleně se před ní rozkládala plocha pokrytá šedým prachem, který se ve větru zvedal do vírů a sedal na vše živé. Uprostřed stálo několik dřevěných beden, napůl zakopaných, kolem nichž vedly stopy bot.

Lusinda si klekla, nabírala prach do malého plátěného sáčku. Byl jemný, téměř jako popel, ale při doteku pálil v kůži a zanechával pach kovu. Věděla, že tohle není žádný přirozený rozklad rostlin – tohle sem někdo přinesl.

Zvedla hlavu a spatřila, že není sama. Na druhém konci louky stála postava v dlouhém kabátě, kapuci staženou hluboko do čela. Ruce měl zčernalé – ne od špíny, ale jako by byly obarvené dočista černým pigmentem. Postava stála tiše, ani se nepohnula, a dívala se přímo na ni.

„Černé ruce…“ zašeptala Lusinda, protože si vzpomněla na příběhy, které kdysi slyšela od kolegů. Byli to lidé, kteří nechránili, ale drancovali – půdu, rostliny, vodu. A tam, kde prošli, zůstávala země mrtvá.

Postava se otočila a pomalu zmizela mezi skalami, jako by věděla, že Lusinda půjde za ní.

Stopy v horách

Lusinda neváhala. Popadla svůj košík a herbář si přehodila přes rameno tak, aby měla volné ruce. Vítr zesílil a nesl s sebou drobné zrnité částečky prachu, které škrábaly v krku. Z dálky ještě zahlédla cíp tmavého kabátu, mizící mezi skalami. Byla to výzva i varování zároveň – a Lusinda byla zvyklá varování neignorovat.

Stezka, po které se vydala, byla úzká a prudce stoupala. Na obou stranách se tyčily skalní stěny, porostlé řídkým mechem a tu a tam suchým keřem, který se snažil zachytit i poslední kapku rosy. Každý krok se ozýval dutě – podloží tu bylo plné dutin a starých šachet, zbytků po dávných hornících. Lusinda věděla, že se ocitla v kraji, kde se kdysi těžila železná ruda, a že právě tyto šachty mohly být cestami, kudy se jed šíří do půdy.

Po půlhodině stoupání se cesta prudce stočila a otevřela se před ní malá skalní plošina. Uprostřed ní stála nízká chata, stlučená z hrubých prken, s okenicemi pevně zavřenými. U vchodu ležel rezavý kovový nástroj – něco mezi krumpáčem a hákem – a na něm ulpěl stejný šedý prach, jaký našla na louce.

Zamračila se. Pokud tu někdo bydlí, nechává své nástroje venku buď proto, že se cítí bezpečně, nebo proto, že se vrátí každou chvíli. Opatrně obešla chatu a našla za ní úzkou pěšinu, vedoucí dál do hor. Tam, v polostínu mezi dvěma skalami, zahlédla pohyb. Nebyla to tmavá postava, kterou pronásledovala – ale někdo úplně jiný.

Byl to muž středního věku, vysoký, s tváří ošlehanou větrem a rukama pokrytýma jizvami od trnů. Na zádech nesl velký kožený vak, z něhož trčely svazky sušených bylin a svinuté provazy. Poznala ho okamžitě – Mistr Řemdih Hojivý, její kolega z dob studií na Akademii. Byl to muž, který znal lesy a hory jako vlastní dlaň, mistr v hledání rostlin na nejobtížnějších místech.

„Lusindo?“ zvolal tiše, když ji poznal. „Co tě sem přivádí? Tenhle kraj není pro radostné procházky.“

„Choroba rostlin,“ odpověděla stručně. „Louka pod severním svahem je mrtvá. Našla jsem tam stopy černých rukou.“

Řemdih přikývl a přimhouřil oči. „Takže i k tobě se donesly pověsti. Já po nich pátrám už týdny. Vím, že mají základnu v jedné z opuštěných šachet pod Černým hřebenem. Ale nejsou sami – s nimi pracuje někdo, kdo zná byliny stejně dobře jako my. Ten prach, co používají, není jen odpad z dolů. Je to směs se sušenými částmi rostlin, které pohlcují živiny z půdy. Zabijí všechno kolem a půda se nevzpamatuje léta.“

Lusinda pocítila chlad v zádech. „Takže někdo z našich řad.“

„Možná bývalý mistr, možná někdo, koho jsme neznali. Ale ví přesně, co dělá.“ Řemdih otevřel svůj vak a ukázal jí svazek malých kořenů. „Tyhle jsem našel u jejich tábora. Pocházejí z rostliny, která roste jen ve vlhkých horských jeskyních. Nasákne se minerály z vody, a když ji spálíš na prach, váže se na půdu a mění její složení. To, co je pro nás lék, je v jejich rukou zbraň.“

Lusinda si klekla a prohlížela kořeny. Cítila v nich sílu – ale i něco, co jí bylo nepříjemné, jako by se rostlina bránila, že byla vytržena ze svého místa. „Musíme najít tu šachtu,“ řekla rozhodně.

Řemdih přikývl. „Znáš cestu přes Starou lávku? Je to jediná možnost, jak se tam dostat, aniž by nás spatřili. Ale lávka se už rozpadá – a pod ní je sráz, který nepřežiješ.“

„Tak ji projdeme spolu,“ odpověděla bez zaváhání. „Není čas čekat.“

Zvedli se a vydali se po pěšině dál. Mraky se začaly stahovat a vítr nabíral na síle, jako by se i nebe snažilo varovat, že to, co je čeká, nebude snadné. Ale Lusinda věděla, že když se pustí zpátky, ztratí všechno – i rostliny, které teď mlčky čekají, až se někdo postaví mezi ně a jejich zkázu.

ChatGPT řekl:

Šachta pod Černým hřebenem

Vítr se změnil v nárazové poryvy, které rvaly z větví poslední listy. Obloha byla těžká a šedá, jako by se chystala pohltit celý hřeben. Lusinda a Řemdih šli mlčky – kroky tlumené vlhkou půdou a občasným prasknutím větve pod nohama. Cesta ke Staré lávce vedla přes skalní výběžek, kde se horská pěšina zúžila na jediný metr. Pod nimi se otvíral hluboký sráz a šumění říčky se odráželo od kamenných stěn.

Když konečně došli k lávce, bylo jasné, proč ji vesničané nazývají „starou“. Dřevěné trámy byly napůl shnilé, místy porostlé lišejníkem, a některé prkno už chybělo. Pod nimi nebyla voda, ale suť a kameny – pád by znamenal jistou smrt. Řemdih položil vak na zem a z kapsy vytáhl provaz. „Půjdeme pomalu. Provaz uvážeme kolem pasu – když jednoho z nás podepře druhý, máme šanci.“

Lusinda se nenechala odradit. Přes lávku kráčela s klidným, soustředěným dechem, pohledem pevně upřeným na druhý konec. Věděla, že strach je jen dalším větrem, který by je mohl shodit. Když konečně přešli, oba si oddychli – ale ne nahlas. V horách se radost vyjadřuje až v bezpečí.

Za lávkou se terén změnil. Skalní stěny se uzavřely a vytvořily úzkou soutěsku. Na jejím konci zela černá díra – vstup do šachty. Vzduch, který z ní vycházel, byl chladný a měl zvláštní pach. Nebyla to jen zatuchlost starého dolu, ale jemná, štiplavá vůně spálené rostliny smíšená s kovem. Lusinda ucítila, jak se jí sevřel žaludek.

Řemdih vytáhl z vaku dvě lucerny. „Udržuj světlo nízko. Nesmí nás zahlédnout z dálky.“

Vstoupili dovnitř. Stěny byly vlhké, porostlé místy krystaly minerálů, které se třpytily v odrazu plamene. Ale pod nohama křupal prach – stejný šedý popel, jaký našli na louce. Šachta se větvila a oni šli podle Řemdihovy paměti – tři odbočky vpravo, pak dolů po schodech, které se téměř rozpadaly, a nakonec úzký tunel, kde museli jít skrčení.

Zvuky je dovedly k velké jeskyni, osvětlené blikotem několika loučí. Uprostřed stály dlouhé dřevěné stoly pokryté nástroji, skleněnými baňkami a kovovými síty. Na jedné straně pracovalo několik postav v tmavých pláštích – černé rukavice měli obarvené až po lokty. Rozemílali něco na jemný prášek a plnili jím malé pytlíky.

Lusinda se přikrčila za skalní výčnělek a pozorovala je. Najednou se mezi nimi objevil někdo, kdo se od ostatních lišil. Nebyl zahalený kapucí. Měl na sobě dlouhý kabát z tmavé kůže, vlasy stažené dozadu a tvář, kterou Lusinda okamžitě poznala.

„Ne…“ vydechla.

Byl to Profesor Dalibor Hloubanský, bývalý učitel z Akademie, odborník na půdní chemii a léčivé minerály. Muž, který kdysi vedl semináře o obnově zemědělské půdy. Když před lety zmizel beze slova, kolovaly zvěsti, že odešel do ciziny. Teď stál přímo před ní – a přidával hrsti tmavého prášku do velkého kovového kotle.

„Dávejte pozor na poměr,“ říkal hlasem, který se jí zaryl do paměti. „Příliš mnoho rostlinného uhlí a půda se vzpamatuje. Potřebujeme, aby zůstala mrtvá. Jen tak zlomíme jejich závislost na divokých bylinách a přinutíme je kupovat naše směsi.“

Řemdih se k ní naklonil. „Takže je to on…“

„A není sám,“ odpověděla. V rohu jeskyně si všimla další známé tváře – mladé ženy, která kdysi byla jejím žákem. Jmenovala se Klára Roubalová a měla nadání pro pěstování vzácných léčivek. Teď seděla u stolu a třídila kořeny, odřezávala zdravé části a házela je stranou, zatímco zbytek rozemílala do prachu.

Lusinda sevřela pěsti. Viděla už mnoho zkázy, ale tohle bylo jiné – vědomé ničení života kvůli zisku.

„Musíme jim zastavit práci,“ šeptl Řemdih.

„Ne hned,“ zavrtěla hlavou. „Potřebujeme důkaz a musíme zničit jejich zásoby. Když je jen vyženeme, vrátí se.“

Rozhodli se počkat do chvíle, kdy se většina černých rukou vzdálí – vypadalo to, že část z nich odchází s pytli směsi. Jakmile jeskyně zůstala s menší hlídkou, Lusinda tiše vyklouzla z úkrytu, plížila se kolem stěn, až dorazila k jedné z beden. Víko drželo jen na dvou hřebících. Opatrně ho nadzvedla – uvnitř byly pytle s šedým prachem, každé označené symbolem černé ruky.

Vrátila se k Řemdihovi. „Když je namočíme, zhrudkovatí a nebudou k použití. Máš vodu?“

Řemdih kývl a vytáhl z vaku měděnou lahev. Začali tiše vylévat vodu do beden, zatímco druhou rukou odšroubovávali malé lahvičky s roztokem z její zahrady – směsí bylin, která neutralizovala účinek prachu.

Když poslední kapka dopadla na prášek, ozvalo se za nimi hlasité „Kdo tam?!“

Oba se otočili. Profesor Hloubanský stál sotva tři kroky od nich, v ruce kovovou tyč. V jeho očích nebyla ani stopa po překvapení – jen chladná jistota, že ví, kdo před ním stojí.

Střet pod Černým hřebenem

Profesor Hloubanský stál nehnutě, jako by je očekával. V jeho pohledu nebyl ani stín váhání, jen chladná, vypočítavá jistota. Kovová tyč v jeho ruce se třpytila v odlesku loučí, a Lusinda si všimla, že není obyčejná – po celé délce byla vyryta drobnými znaky, podobnými těm, které kdysi vídala ve starých herbářích u popisu rituálních nástrojů. Nebyl to jen kus kovu, ale nástroj, kterým uměl ovládat i prach, co otrávil půdu.

„Takže ty ses rozhodla zasahovat,“ pronesl, jako by šlo o přátelský rozhovor po letech. „Měl jsem za to, že jsi moudřejší, Lusindo. Měla jsi zůstat ve své zahradě, mezi svými kvítky a čajovými hrnky. Tady se hraje o víc než o pár vadnoucích bylin.“

„Tady se hraje o život,“ odsekla klidně. „A ty jsi zapomněl, co znamená chránit to, co nám bylo svěřeno.“

Řemdih stál vedle ní, připravený tasit svůj tesák na kácení větví – teď sloužil jako zbraň. Napětí ve vzduchu bylo téměř hmatatelné. Hlídka černých rukou si jejich přítomnosti všimla a začala se stahovat blíž.

Hloubanský se pousmál. „Zničili jste jen zlomek zásob. A než se půda vzpamatuje, my budeme mít vše pod kontrolou. Lidé přijdou za námi, budou kupovat, co jim nabídneme. A ty to nezastavíš.“

„Nezastavím?“ Lusinda vykročila vpřed a sáhla do kapsy. Vytáhla malou lahvičku s tmavě zelenou tekutinou. „Pamatuješ si ještě na odvar z hadího kořene a dvanácti ros? Ten, který dokáže rozložit i nejtvrdší krystaly?“

Hloubanskému na okamžik zacukal koutek úst. „To je jen legenda.“

„Legenda, kterou jsem dovedla k dokonalosti.“ Lusinda prudce hodila lahvičku k nejbližší bedně. Sklo se roztříštilo, tekutina se vpila do prachu a ten začal syčet, pění a měnit se v mazlavou hmotu. Další dvě lahvičky dopadly k dalším bedenám. Během několika vteřin se z neutralizovaného prášku stal bezcenný bahnitý kus.

Hloubanský zareagoval rychle – udeřil tyčí o zem. Prach, který se válel po podlaze jeskyně, se zvedl jako živý a vytvořil šedou mlhu. Lusinda i Řemdih si zakryli ústa a nos, ale cítili, jak se jim prach snaží dostat do očí, uší, každé skulinky.

„Ven!“ křikl Řemdih. „Teď!“

Prodrali se kolem stolu, sráželi k zemi pytle, aby se obsah vysypal na podlahu a smísil s roztokem. Hlídka černých rukou se je pokusila zastavit, ale Lusinda už držela v ruce sáček se semeny vratiče – vysypala je přímo do ohniště pod kotlem. Semena začala praskat, uvolňovala štiplavý kouř, který se šířil po jeskyni a dráždil sliznice.

Hloubanský couvl, zakryl si obličej a ztratil na okamžik kontrolu nad prachem. To stačilo. Lusinda s Řemdihem vyrazili k úzkému tunelu, kterým přišli. Za nimi se ozýval křik, kovové údery a dusivý kašel.

Tunel je vyvedl zpět k vlhkým schodům. Lucerny sotva svítily, ale znali cestu. Hluk za nimi sílil – pronásledovatelé byli blíž, než by si přáli. Když se konečně dostali ke vstupu do šachty, první kapky deště začaly bubnovat na kameny.

Vyřítili se ven, přes lávku, která se pod jejich vahou zlověstně prohnula. V půli cesty se ozvalo prasknutí – jedno z prken se zlomilo a Lusinda se na okamžik ocitla nad prázdnem. Řemdih ji chytil za paži a přitáhl zpět. Dopadli na druhý konec lávky, udýchaní, promočení, ale živí.

Za nimi, na druhé straně soutěsky, stál Hloubanský. Voda z deště mu stékala po tváři, prach se na ní měnil v špinavé šmouhy. Jeho hlas se nesl přes propast: „Tohle není konec, Lusindo! Můžeš zničit moje zásoby, ale já znám víc způsobů, jak zem zabít.“

Lusinda se otočila, neodpověděla. Věděla, že jeho slova jsou pravdivá – ale věděla také, že každá půda má svou paměť. A že pokud se dostane čas a péče, dokáže se znovu nadechnout.

Cesta zpět do vesnice trvala celou noc. Když se první paprsky slunce dotkly horských štítů, Lusinda se zastavila na hřebeni a zadívala se zpět. V dálce viděla temnou siluetu Černého hřebene a věděla, že se sem bude muset vrátit. Ale ne sama – tentokrát se svolením všech mistrů a s jejich pomocí.

V kapse jí zůstalo pár zrnek prachu z louky. Ne jako hrozba, ale jako připomínka toho, že i smrt může být přeměněna v život – když se ví jak.

Klíčová slova
Profesorka Lusinda Bylinná, Grimoár kouzelných lektvarů, příběh o přírodě, ochrana půdy, záchrana louky, Černý hřeben, léčitelka z hor, staročeský příběh, pohádkové sci-fi, boj o život v zemi, příběh s reálným základem, horská vesnice, ekologický příběh, fantasy příběh pro dospělé, dobrodružný příběh z hor