aQuator Silver – ionizátor – mění pH vody – Zkušenost mistrů lektvarníků

Disputace o vodě proměněné a stříbrem pošlechtěné, aQuator Silver

Velká síň cechovní za pozdního podvečera šuměla moudrými hlasy. Uprostřed stolu, mezi pergameny a soudky usušených bylin, stál malý, skoro skromný džbánek s víkem a šňůrou, jakýsi pohárek badatelský, aQuator Silver slove, jenž prý za čtyři krátké minuty proměňuje vodu krok za krokem, jako by to byla osoba. „Né, že bych nevěřil,“ vrčel Velmistr Baltazar Hrdlolejný, „ale voda, tať je tvor svéhlavý. Co nevytlučeš kladivem z kamene, to na ní jen tak nenamalujeme.“

Aurelie Šťastnolistá se však usmála, vsunula do přístroje tenkou stříbrnou jehlu z ryzího Ag 99,99 %, a hladila rukou ovládací knoflíky, jak by se mazlila s přítulnou kočkou. „Nesud, Hrdlolejný,“ pravila. „Tento nástroj nespoutává vodu strachem, ale jemným prouděním iontů. A voda, když potká moudrý řád, ráda se poddá.“

„Dva pohárky v jedné konvici,“ šeptla Vilemína Zdravomilná a dlaní uhladila lněnou zástěru. „Tu komoru větší, objemnější, kde voda zásaditá pro denní pití rodí se, a tu druhou, menší, kde voda kyselá k posluze činění a očistě chystá se. A když stříbříme, menší nádobu vyjmeme, by stříbro nerušil zmatek kyselosti.“

Baltazar povytáhl obočí. „Pověz tedy, Aurelko, nač všechna ta písmena a čísla? pH zleva zprava, ORP jak vlčí zub, a lid prostý jen žízní zmírá.“

Aurelie přisunula lampu, aby každý viděl displej. „Však dej pozor, mistře. aQuator Silver umí v rozmezí pH 2,4 až 11. Kdo chce vodou zásaditou tělo po námaze i kyselosti všedního stolu potěšit, nastaví pH kolem 8,6 – toť míra rozumná pro každodenní popíjení. Voda s takovým pH mívá záporný ORP, čili antioxidační povahu – jako když starý přítel odráží otravné šprýmy osudu a volné radikály klepne přes prsty. Kdo však očistu domu či oplach plodin hledá, sobě kyselou připraví, pH 2,4–6,8, tať desinfekčně a čisticí v povaze své bývá. A potřebuje-li kdo vody neutrální pro prosté napájení a var, pH 7–7,4 srovná věc do roviny.“

Vilemína se tiše zasmála: „Pěkná je ta rovina. Když děckám po rynku běžícím dávám vodu neutrální, žaludek neurazím a krk upiju. Když se muž z pole vrátí a ohněm slunce je sežehnut, zásaditá mu hořkost pálení žáhy ztiší. A když pavlač na jaře pucovati chci, kyselá mi skla rozjasní a houbičky bez puchu zanechá.“

Baltazar si přisunul přístroj blíž, k sakristii vousu přimhouřil oko a takřka něžně ťukl do víka. „Čtyři minuty pravíte, a že přívod z řádu vodovodního nepotřebuje? Tož přenosný je jako cestovní džbán a kde zásuvka, tam chrám. Valiť to na chalupě, v hostinci či na tvrzi mořské?“

„Ba,“ přikývla Aurelie, „cestami bez hranic jej vzíti lze. Jen první vodu po prvém probuzení vylít poroučím, by se zbytky z výrobní dílny z přátelství s našimi žaludky nestaly. A kdo tvrdou vodu má, nechť elektrody častěji očistí a po rozumu zváží filtr. Destilovanou pro ionizaci nepoužívej, též voda po reverzní osmóze se pro tuto činnost nehodí. Na stříbření však co nejčistší destilovanou – tať stříbru lehátkem jest.“

Mistři se přesunuli k praktické ukázce. Vilemína poctivě nalila trochu vody do nádoby, víko dosedlo, stříbrná elektroda se zatím uklidila v poličce, a prst Aureliin nastavil na displeji pH 8,6. „Teď pozor,“ pravila, „stisk a dech – a čtyři minuty. Tichá alchymie bez kouře, ploché elektrody svou práci konají. Toť není čarodějnictví, ale elektrolýza – a přece má v sobě kus kouzla.“

Baltazar usedl, do pohárku si nalil jen vody obyčejné, než se nová narodí. „A teď, dobrá paní, povězme lidu o stříbře. Nebť v našich kronikách koloidní i iontové se přetahují, zázraky se skloňují a strašáci lezou z kouta.“

Aurelie usedla naproti, spustila medově, ale přímo: „Stříbrná voda má dlouhou tradici v domácnostech i lazaretech. Ionizátor s jehlou Ag 99,99 % dovolí volit koncentraci v mg/l a připravit si přesně to, co zamýšlíme. Jestli vnitřně, tak jen rozumně a s radou lékaře, neb i dobro v nadbytku chuť trpkou má. K běžné prevenci někteří volí slabé koncentrace, ale chronické neduhy a akutní trápení vyžadují odborný dohled. Silné koncentrace nechť zůstanou vnějšku – na kloktání při bolestech v krku, na výplach dásní, na rány a popáleniny, kde dezinfekce přichází bez pálení. A vždy, prosím, do tmavé lahve a světla chraň.“

„Aha,“ zvedl prst Baltazar, „a že stříbrná voda nic nechutná, toť výhodou, leč překotné pití z ní pana zdraví neučiní. Opatrně, rozumně, s rozvahou – tak praví cech.“

Zatímco přístroj přede jako kočka, Vilemína mluvila o živosti vody zásadité. „Když pH osmi a kousek pro pití volím, mám pocit lehkosti. Někteří říkají, že hydratuje jaksi svižněji – že shluky molekul jsou menší a buňka si snáze lokne. Nu, ať věda stvrdí, či se mračí, pít pravidelně a dáti tělu volnost je moudré vždy. Trávicí oheň se uklidní, hořkosti po jídle bývá méně, a když přebytek kyselin namáhá kosti a klouby výkřiky, zásaditá mnoho z toho uhemlá.“

Baltazar si neodpustil úšklebek: „Mluv takto u cechovní tabule a připíjí ti i ten, kdo víc věří viržinkám a okurkám než číslicím. A když kyselou po dlažbě rozleješ, zrcadla se smějí a dřezy mládnou.“

„Ovšem,“ přitakala Aurelie, „kyselá voda je pracovitá hospodyně. Skla beze šmouh, houbičky bez zápachu, prkýnko bez bakterií, ovoce a listy od potvůrek očistěny. A vlasy když opláchneš po šamponu, lesk vrátí a kštici ukázněnou vykouzlí. Mykózy nohou si v lázni nepochvalují, štípance na pokožce se uklidní – a v zahradě, když kyselost milující květ zaliješ, vděčně pokývá.“

Tu přístroj zapípal, čtyři minuty došly a voda hotova. Aurelie nalila zásaditou do džbánku, kyselou ponechala ve své komoře. Baltazar si usrkl, pak po čele přejel dlaní. „Hrome, chutná jak čistý potok. Žádná věda v hubě, jen lehko v patře.“

Vilemína postavila po bok tmavou láhev, kde stříbrná voda z předešlého večera odpočívala. „Do tmy — a chladno jí dopřeje klid. Když kloktám a krk pálí, záznam v mé zahradní knize praví, že se úleva dostaví dřív, než bys řekl sedmikráska. Leč když horečka zuří, vede mne rozum za lékařem. Stříbro je pomocník, ne pán božský.“

Aurelie přikývla a zvedla prst, jako by v aule přednášela. „K přípravě stříbrné vody pamatujte: acidickou nádobu vyjmout, stříbrnou elektrodu připojit, vodu nalít, koncentraci zvolit a pak do neprůhledné láhve uložit. A prvé kolo po zakoupení, či po dlouhé nečinnosti vždy vylít. Tím zbytky výroby i prachu vyhostíte, a elektrody radostněji pracují.“

Baltazar mezitím přepnul přístroj k ošetřování kyselé vody druhým kolem a křivě se usmál. „Radostněji… To sice mluvíš jako básník, ale praktický svět chce vědět, zda přistroj potáhne v pouti daleké. A to že nutno jen zásuvky a vody?“

„Tak jest,“ pravila Aurelie. „Žádné pevné připojení, žádný instalatér. Nalej, nastav, spusť. A když se stříbří, destilovanou použij co nejčistší, by koncentrace byla předvídatelná.“

Vilemína se zadívala do oken a důvěrněji, ba domácněji, promluvila k čtenáři za pergamenem: „K čemu to vše mně, obyčejné ženě či muži? Nu, zásaditá mne učí pít raději vodu než sirupy, kyselá mi šetrně uklidí bez chemického puchu a stříbrná – dobře volená a rozumně užívaná – pomůže v době, kdy krk škrábe, rána se zlobí či dásně brblají. aQuator je nástroj. Kdo s mírou a vědomostí jej vede, tomu výtečný sluha je.“

Baltazar se opřel, rozhlédl po síni a podrbal se v bradě. „Ještě o bezpečnosti slůvko. Zamknuta víka tu nejsou, jak u sudu piva, ale přístroj jest certifikovaný, elektronika drží teplotu i čas, přetížení nepřátelí. Inu, při práci vodní netřeba se bát, stačí rozum a suché ruce. A čištění? Když tvrdá voda v kraji, elektrody občas vykoupej v prostředku proti kameni dle návodu. Plast i nádoby myj jak sklenice; nádobku na kyselou zastrč, jen když její služby žádáš.“

Aurelie už mezitím roztáhla mapu pH kuchyně a „ORP“, to strašidelné slovo, přeložila do lidštiny. „Představ si dvě váhy. Na jedné vzdávají elektrony a na druhé přijímají. Záporný ORP značí, že voda se ráda rozdělí o elektrony – antioxidant je to — a kladný ORP naopak bere – dezinfekční je to povaha. aQuator dovolí, aby sis vybral, kterou tvář dnes voda nasadí.“

Vilemína se zatetelila. „Toť poezie. A chuť? Zásaditá bývá jemná, někdo praví, že kulatá. Kyselá zas řízná, ne k pití, ale k práci. A stříbrná – bez chuti s lehkým kovovým nádechem. Jen vědomí je v ní cítit, že něco koná.“

Baltazar přisunul pergamen s poznámkami pro cestující. „Cestovní režim: přístroj v batohu, láhev tmavá na stříbrnou, návod v kapse. Po dojezdu do hostince nalít vodu ze studny, nastavit pH, čtyři minuty; a když děti si kolena odřou, z vnější stříbrné obklad. A když hostinská lká nad zrcadlem, kyselá jí utužuje vztah s vlastní tváří.“

Aurelie povstala, položila dlaň na víko přístroje a promluvila s tou jemností, která proměňuje sklepy ve školu: „aQuator Silver není zázračným talismanem, ale důmyslnou konvicí, v níž řád proudů mění obyčejnou vodu v nástroje pro denní péči o tělo i dům. Zásaditá ti pomůže pít lépe a jemně vyrovnávat; kyselá ti usnadní úklid a ošetří; stříbrná ti poslouží, když potřebuješ čistotu více než kdy jindy – vždy však s mírou, s rozumem, a když jde o zdraví, po boku lékaře. A to, že celé kouzlo trvá čtyři minuty a nevyžaduje připojení na vodovod, činí z přístroje spolehlivého druha na cestách. Zbytek je na nás: pít pravidelně, pozorovat se, čistit bez zbytečných chemických povodní a vážit si vody jako nejprostšího lektvaru světa.“

Baltazar dopil poslední doušek, povytáhl opasek a uzavřel disputaci prvního večera zcela po svém: „Nuže, nebýt to tak drobné a chytré, snad bych mu dal jméno a přísahu. Prozatím však aQuator do cechovní skříně uložím, pečeť mu dám – „k popíjení i k úklidu se hodí“ – a zítra zas rozeberem stříbření do hloubky a domácí praxi od rána do klekání.“

Bylo tomu tak, že po prvém dni disputace, kdy již zlaté slunce zapadlo a voskové svíce v síni cechovní dohořívati začaly, rozproudil se hovor znovu.

Mistři se posadili blíže k přístroji, jenž tiše dřímal na stole, jako by i on sám naslouchal slovům moudrých. Ambrož Šťávomil, Řemdih Hojivý i paní Vilemína Zdravomilná byli přítomni, a každý měl v srdci ještě mnohé, co chtěl vyjeviti.

O zásadité vodě – Ambrožovo velebení

První povstal Ambrož Šťávomil, zvedl číši naplněnou vodou, jež právě přístrojem byla proměněna v živý pramen zásaditý. Jeho oči zářily, jako by spatřil v křišťálové tekutině celý svět.

„Aj, bratří a sestro,“ pravil hlasem zvučným, „hleďte na tu tekutinu, čistší než rosa jitřní. Totoť není obyčejná voda, co z řádu kohoutkového vytéká, s příměsí kovů a špíny městských trub. Ne, toto jest voda, již nazývají zásaditou. Má v sobě sílu neutralisovati kyseliny, jež naše těla sužují od tučných pokrmů, od spěchu, od starostí i od léků hořkých. Kdo ji pije, jako by do svých žil vpouštěl dech nové jara.“

Ambrož mávl rukou, až se rukáv jeho hávu rozvlnil, a pokračoval s vřelostí:

„Kdo ji pije, ten pozná hydrataci lepší, neb molekulky této vody jsou jak drobné čeládky, co se vsoukají i do nejmenších škvír buněk. Šestkrát více napojí tělo než voda obyčejná! A což více – tato voda jest antioxidant, bratré. Volné radikály, ty ničemné pacholky, co tělo stárnutím ničí, ona v mžiku zkrotí a ze dvora vyžene. Tak jako já v šenkovně nezvaného hosta po zádech ven vyprovodím, tak ona v buněčných síních uklízí.“

Mistři se usmáli nad přirovnáním, a Ambrož s humorem dodal:
„Říkám vám, kdo zásaditou vodu z aQuatoru pije, ten se ráno probouzí s očima jasnýma a myslí svěží. Ba dokonce, někteří mládenci tvrdí, že i k písním milostným jest odvážnější, neboť kyselost v těle, co člověka sklíčí, jest pryč.“

O kyselé vodě – Řemdihovo varovné a přesto laskavé slovo

Nato se ujal slova mistr Řemdih Hojivý, který obvykle hovořil tiše, ale jeho slova měla váhu, jako by kamenem do studně spadla. Zdvihl malou nádobku s kyselou vodou, v níž plamének svíce házel krvavý odlesk.

„Nuže, slyšte i o této,“ pravil, „která není k pití, ale přec má cenu větší než truhlice se zlatem. Kyselá voda, pH nízké, červeně psané – není pro žaludek, ale pro ruce, pro kůži, pro povrchy stolů i dlažby. Je jako strážný, co s mečem bakterie i plísně stíná. Když touto vodou očistíte jablko, nebude na něm ani památky po chemii, jež z polí na něj usedla. A kdo ránu má, nechť jí opláchne, a rána se hojí, jak by ji anděl políbil.“

Řemdih položil dlaň na prsa a dodal vážně, ale s jiskřivým úsměvem:
„Sám jsem ji vyzkoušel, nebť po mé poslední výpravě v lese mne komáři soužili. Stačilo nohy do kyselé vody ponořit a svědění zmizelo. Když jsem pak vyprávěl tovaryšům, ti mne měli za kouzelníka – ale kouzlem jest právě tenhle stroj, ne já.“

Mistři se smíchem přikývli a Řemdih pokračoval:
„Neboť coť jest ještě podivuhodnější, tato voda prodlužuje i život květinám. Když do vázy ji nalejete, růže nestárne hned, ale drží se v plné kráse, jako panna na svatbě. A toť radost nejen pro srdce, ale i pro duši – neb krása přírody nás posiluje stejně jako lék.“

O stříbrné vodě – Vilemínino vroucí svědectví

Pak povstala paní Vilemína Zdravomilná, žena laskavých očí, ale jazyka bystrého. V ruce držela malý pohárek stříbrné vody, jež v mihotání plamenů vypadala jak tekutý měsíc.

„Ó, bratří moji,“ zvolala, „neopomeňme to největší tajemství tohoto přístroje – totiž vodu stříbrnou. Toť přírodní antibiotikum, mocnější než mnohé fioly lékárníků. V níť spí síla, jež více než šest set padesát druhů záludných tvorů – bakterií, virů i plísní – hubí. A činí to beze zloby, neboť střevní mikroflóru naši, tu křehkou zahrádku v útrobách, nechává v pokoji. Aj, který lék kupovaný v krámě to dovede?“

Vilemíniny tváře zrůžověly zápalem, když pokračovala:
„Já sama jsem tuto vodu pila při hrdle zaníceném. Kloktala jsem a cítila, jak bolest ustupuje, jakby mne chladivá ruka laskala. Také rány, popáleniny či ekzémy – vše tímto pokladem ošetřiti možno. A není třeba se báti – voda stříbrná je bez chuti, takže i dětem ji lze podat, aniž by obličeje kroutily.“

Sklonila se blíže k ostatním a zašeptala, ač všichni napjali sluch:
„A povím vám, že kdo pravidelně pije slabě stříbřenou vodu, ten sotva nemocí bývá stižen. Cestovní nemoci, chřipky, žaludeční bědy – toť vše odchází, jakmile stříbro v těle stráží postaví.“

Mistři souhlasně mručeli a Ambrož s potutelným úsměvem pravil:
„Nu, vidím, že nejen ve šťávách, ale i ve vodě se skrývá elixír mládí. A já bych řekl, že kdo doma má tento přístroj, ten nejen zdraví chrání, ale i měšec šetří – neboť lékárníci již zdaleka tolik zlata z jeho kapsy nevytáhnou.“

Společné zamyšlení

Mistři se znovu usadili, nalili si každý po číši jiné vody – Ambrož zásadité, Řemdih kyselé a Vilemína stříbrné – a připili si navzájem. Byla to chvíle tichá, až posvátná, ale i radostná.

„Vidíte,“ uzavřela Vilemína, „v tomto malém přístroji, co do torny vložiti lze a na cesty vzíti, spojuje se síla tří živlů: regenerace, očisty a léku. Každý si vybere, co jeho tělo i duše žádají. A to vše za čtyři minuty – méně než trvá zazpívati tři sloky naší cechovní hymny.“

Ambrož se zasmál a pravil:
„Až se naši čtenáři toto dočtou, sami poběží, aby přístroj získali. Nebť kdo by dnes nechtěl býti mladší, čistší a zdravější – a přitom si ušetřit dřinu a peníze?“

Řemdih klidně přikývl:
„Tak tedy nechť každý, kdo slyší naše slova, ví, že aQuator Silver není rozmar, nýbrž investice do života. A kdož jej má, ten se může smáti nemocem, jak rytíř drakovi, když má ostrý meč.“

Byla to již třetí noc, kdy se v síni cechovní vedla disputace o zázračném stroji na úpravu vody.

Zprvu se zdálo, že mistři již vyčerpali všechnu moudrost – vždyť mluvili o vodě zásadité, kyselé i stříbrné, jako by sami byli živými knihami. Ale když poslední voskovice dohořívala a stíny se natahovaly po kamenné dlažbě, vstal znovu mistr Ambrož, aby započal závěrečnou řeč.

Ambrožovo svědectví o síle vody

„Bratří i sestro,“ pravil, „kolik jen věků lidé bloudili za pramenem mládí! Putovali k horám, k pouštím, k mořím, a přec jej měli vždy po ruce – ve vodě samé. Co však chybělo? Umění rozeznati, co jest voda mrtvá a co živá. Tento přístroj, aQuator Silver, činí věc jednoduchou: bere vodu všední, co v trubkách městských teče, a mění ji v poklad.

Zásaditá voda, co v něm vzniká, jest jako mistr vlašský ořech: tvrdý na povrchu, ale plný dobra uvnitř. Tať vyrovnává kyselost těla, jež zlé pokrmy i starosti rodí. Pijte ji pravidelně a pálení žáhy vás mine, únava ustoupí, a i mysl jasnější se stane. Já sám, když ji piji, cítím se, jako bych v jarním lese rozkvetlém chodil – dech čistší, kroky lehčí.“

Pak se zasmál a dodal:
„Ba pravím vám – mnozí měšťané utrácí zlaté groše za nápoje bublavé, sladké a barvené, a přitom by jim stačil tento malý stroj. Voda z něj je lahodnější než víno, neb nezatěžuje, ale očišťuje.“

Řemdihovo svědectví o čistotě a ochraně

Řemdih Hojivý, jenž většinou mluvil střízlivě, tentokrát položil ruku na víko přístroje s nečekanou něhou.

„Já,“ řekl, „jsem muž, který ví, jak snadno se tělo zkazí, když nečistoty v něm zůstávají. Kyselá voda, co tento přístroj činí, jest jako ostražitý strážce, co bakterie i plísně nemilosrdně kosí. Není to voda k pití – to ne – ale k očistě, k léčbě ran, k dezinfekci.

Když jsem své žáky učil bylinářství, vždy jsem jim říkal: ‚Čistota půl zdraví.‘ A nyní k tomu mohu připojit: ‚A druhá půlka je kyselá voda z aQuatoru.‘ Neboť s ní myjete ovoce, zeleninu, hojíte kůži, leštíte sklo i kov – a vše zůstane čisté, lesklé, bezpečné. Přístroj vám tak šetří nejen zdraví, ale i čas a práci. Vždyť kdo by chtěl drhnout kotlíky pískem, když kyselá voda mastnotu sama spolkne?“

Řemdih se pousmál, až mu vrásek přibylo:
„Když jsem si opláchl tvář touto vodou, pleť se mi zdála svěží jako po ránu, kdy rosa padne. Ba i vlasy, když jsem je opláchl, byly poddajnější, lupy zmizely. Nevěřil bych, kdybych to nezažil. Teď už vím: i mistr má z vody užitek, neb pokožka jeho se hojí a svědění ustupuje.“

Mistři se rozesmáli a tleskli mu vesele.

Vilemínino svědectví o stříbře

Potom povstala paní Vilemína Zdravomilná a její hlas se rozechvěl vroucností. V ruce držela číši stříbrné vody, která se ve světle svící třpytila jako luna v úplňku.

„Aj,“ pravila, „mnozí lidé se bojí nemocí – a právem. Viry, bakterie, plísně, toť nepřátelé, co nejsou vidět, a přec ničí. Ale zde, bratří moji, zde máme přítele v kapalině. Stříbrná voda – antibiotikum přírodní, beze vší zloby, beze škod.

Já sama jsem viděla, jak hojí popáleniny, jak klidní ekzémy, jak ničí angínu, když se kloktá. Je bezpečná i pro děti, neb nemá chuť, nedráždí žaludek. Slabá koncentrace k dennímu pití chrání před nemocemi, střední léčí vředy, záněty i žaludeční bědy. A silnější – ta je pro rány, pro kůži, pro záněty dásní. Vše má své místo, a vše je v tomto malém přístroji dosažitelné.“

Pak zvedla pohár nad hlavu a dodala s úsměvem:
„Když přístroj doma máte, nemusíte kupovat drahé lektvary z lékáren. Zázračný prostředek si vyrobíte sami – čistý, účinný, levný. A to jest radost nejen pro tělo, ale i pro měšec.“

Závěrečná jednota

Mistři se naklonili k sobě, položili ruce na víko aQuatoru Silver a chvíli mlčeli. V té chvíli se zdálo, že přístroj tiká jako srdce.

„Nuže,“ pravil Ambrož, „společně pravíme: aQuator Silver není jen stroj, ale přítel. Dá ti vodu k pití, k očistě i k léčení. V jediné chvíli nahradí lékárnu, hospodyni i doktora.“

„Pravda,“ přidal Řemdih, „je to štít proti nemocem i pomocník v domácnosti.“

„A já dodávám,“ zakončila Vilemína, „že kdo jej má, může se smáti starostem. Nebť nemoc ustoupí, kůže se zhojí, tělo se osvěží – a to vše v kráse vody, která jest největším darem života.“

Mistři pozvedli své číše – Ambrož zásaditou, Řemdih kyselou a Vilemína stříbrnou – a připili si navzájem. V síni se rozlehl jejich společný hlas:

„Kdo má aQuator Silver, ten má pramen zdraví vždy při sobě!“

A tak skončila disputace, která trvala tři dny a tři noci. Přístroj zůstal stát na stole, tiše a skromně, jakoby sám věděl, že jeho sláva již byla vyřčena.

Shrnutí

aQuator Silver – ionizátor vody je kompaktní zařízení, které umožňuje během několika minut vyrobit zásaditou, neutrální či kyselou vodu a navíc i unikátní stříbrnou vodu s antibakteriálními účinky. Mistři Lektvarníci vyzdvihují jeho praktičnost, možnost použití na cestách a jednoduchost obsluhy. Zásaditá voda podporuje hydrataci, neutralizuje kyseliny a působí jako antioxidant. Kyselá voda se hodí k čištění, dezinfekci i péči o pokožku a vlasy. Stříbrná voda se stává přírodním antibiotikem pro vnitřní i vnější užití. Díky dvěma odděleným komorám a kvalitní elektrodě ze 99,99 % stříbra je kvalita vody zajištěna na nejvyšší úrovni. Přístroj je praktickým pomocníkem pro domácnost, cestování i prevenci zdraví. Jak praví Mistři: „Kdo má aQuator Silver, ten má pramen zdraví vždy při sobě.“

Klíčová slova
Cech Mistrů Lektvarníků, mistři lektvarů, léčivé elixíry, byliny a alchymie, přírodní léčba, léčivé lektvary, mistři léčitelé, květinové esence, očistné odvary, tradiční receptury, přírodní medicína, léčivé směsi, alchymisté, bylinkářství, elixíry zdraví, léčitelství, přírodní elixíry, mistři lektvarů, fantasy léčitel, ochrana přírody magický příběh české fantasy, česká fantasy povídka, inspirováno staročeským jazykem,

aQuator Silver, ionizátor vody, stříbrná voda, zásaditá voda, kyselá voda, alkalická voda, přírodní antibiotikum, zdravá voda, pitný režim, ionizace vody, výroba stříbrné vody, ionizovaná voda, úprava pitné vody, antioxidant, ORP, pH vody, voda proti překyselení, hydratace organismu, detoxikace těla, zpomalení stárnutí, péče o pokožku, péče o vlasy, dezinfekce vodou, přírodní dezinfekce, léčba angíny, léčba chřipky, léčba ekzému,

přírodní léčba, podpora imunity, voda na cesty, domácí ionizátor, alkalický nápoj, zdravý životní styl, voda pro vitariány, voda pro sportovce, voda proti únavě, přírodní očista, voda proti pálení žáhy, voda na mytí ovoce a zeleniny, voda proti lupům, voda pro zahradu, ionizátor na dovolenou, úsporný ionizátor, kompaktní ionizátor, kvalitní ionizátor, voda s antibakteriálními účinky, voda proti bakteriím, voda proti virům, zdraví z vody.